PÍSEŇ O SRDCI

Zmučené lidské srdce,

zrychleným tepem

hlásíš se k životu;

co jen tě vzrušilo

k prudkému tepotu?

Jsi rozmávnutým cepem

nad mlatem těla,

do spánků biješ,

do hrdla, do cév

krev liješ.

Z tebe vyprýštila,

do tebe se vrací,

v tobě se ztrácí,

rudá vlna v rudém terči.

Šípy dojmů v tebe míří,

teplo i chlad

z nich se šíří,

z tebe tebou.

Spánky planou,

ruce zebou;

to všechno ty jsi způsobilo,

hlasité a nepoddajné,

jak jsi znásobilo

svou radost i žal,

jak jsi počítalo,

co dal a vzal.

Zmučené srdce,

kdy dožiješ,

kdy poslední krůpěj

krve proliješ

jako slzu vyplakanou

nad radostí nerozdanou?

Máš oči, máš ruce, máš ústa,

jsi otevřenou ranou,

která nezarůstá,

jsi zbytnělé touhou a bojem,

jsi zánikem, zdrojem.

Struny tvé šelestí

na poplach v neštěstí.

A jednou jen usneš,

jednou se vzdáš,

všechny své výkřiky odvoláš.

Složíš se krotce,

jak uvadlý list,

do cesty srvaný.

Tolik jsi krví svou

popsalo míst,

samo jsi, srdce,

list nepopsaný.