PÍSEŇ O STARÉ PECI.

Tak o mnohém jsem v žití zpíval,

– už tak, neb tak: já dal, co měl, –

však na tebe bych málem býval,

ty duše domu, zapomněl!

Jak chladne vše a hasne, přeci

v mých přismutnělých zimních dnech,

ty naše rodná, stará peci,

vše hřeješ, na vše záříš v snech.

Žeť duše domu! každé chvíle

co ve stodole dozněl cep,

až v rok zas příští, kdy tak mile

zavoněl z tebe nový chléb.

Všem štědrá byla’s; my i chasa

jsme jedli stejně z darů tvých

a vždycky skyva pro chuďasa

tu zbyla z rukou upřímných.

Tvé hnětenky a podplamenky

a vánočky a roháče,

tvé bochánky a zatočenky

a posvícenské koláče! –

Kde který kmotr, strýc a teta

k nám scházeli se o pouti

a síň jak lícha mákem setá

tou dětskou byla droboutí.

A v zimě jak jsme u nistěje,

tu při pohádkách sedali,

a sníh se met až pod veřeje,

jak chrupaly ty křížaly! –

Pak přišly svatby, hrana zněla,

tys na úsměvy zaplála

i do slzí a stejně vřelá

kruh přátelský jsi vítala.

Když zašly jsme pak do ciziny,

ten šťasten byl, ten uštvaný,

tak nechutnal chléb žádný jiný

jak pecen tebou poslaný! –

A tak to všechno pomizelo

jak pohádka ta zapadlá,

a k tobě teď jak tisknu čelo,

tak tmavá jsi a vychladlá!

Ni jiskérky tu doutnající,

ni kroku neozve se hles;

jen stíny všech kdys drahých lící

tou tiší míhají se dnes.

Však buďsi. – Co kdy tady hřálo,

vzpomínám všeho rád, tak rád,

a mně i jim co štěstím plálo,

buď požehnáno nastokrát!