PÍSEŇ O STÁŘÍ

Skloněna stébla, tíží klas,

luh vad‘, vzduch jako křišťál.

Pískají pištci vichrů všech

do svých dujíce píšťal.

Dnů pozdní čas

zříš na hrobech.

K vám stejně blízko pod rovem,

vy mrtví, je v ten pozdní den

jak blízko k vám, vy živí.

A ještě v boj my jdem, my jdem,

ač jsme též spánku chtiví.

Neb po činu je krásný sen.

Hřbitovní vůně z hrobů tam

se strání klesá, klesá,

s večerním stínem setmělým

a s nepokojem lesa,

že pocit mám

a jedno vím:

Že zmařených již bylo sil

v tom boji nespočet.

Ten večer slavně zazářil

a začal mrazivět.

Svadlé se trávy utiší.

Posledním sluncem ve výši

se počly hloubky tmět.