Píseň o starých časech.

Za času černých bankocetlí,

Za krásných dnů míšenských kop,

Praotcové si denně pletli,

Pro ozdobu ouhledný cop;

Počestně životem se brali,

Bez křiku šest a dvacet hrali:

Jaký to mír, jaký to čas!

Ach, kýž se nám navrátí zas!

Jich hlavní pýchou bylo: Nésti

Na hlavě klobouk třírohý,

Špaňhelku hladkou v statné pěsti,

Střevíčkem zdobiti nohy;

Stáří vždy u vážnosti měli,

Po staročesku písně pěli:

Jaký to mír, překrásný čas,

Ach, kýž se nám navrátí zas!

Praděd v mladickém rozjaření

Pravnuky na kolena bral,

A s nimi v dětském veselení

Sám dítě žertoval a hral;

Jim bajky mravné povídával,

Je z mládí modlit učívával:

Jaký to mír, hle jaký čas!

Ach, kýž se nám navrátí zas!

Ku řízení obecních statků

Scházívali se v hromadu,

A strany všelikých poplatků

Drželi moudrou poradu;

A co v poradách uzavřeno,

Co zákon svatý bylo ctěno:

Jaký to mír, krásný to čas!

Ach, kýž se nám navrátí zas!

Jich slovo a neb ruky dání

Co zákon pevně platilo;

Jich slibům beze všech upsání

Se neomylně věřilo;

I v žertu pravdu starou ctili,

Pro blaho vlasti jenom žili:

Jaký to čas, jaká to ctnost!

Ta převyšuje vzdělanost.

A pak ta láce ve všem zboží

Ten míruplný blahobyt;

To žití mravné v bázni boží,

Ten ušlechtile jemný cit;

Ta láska, jakouž měli k sobě,

Ve smutné i ve šťastné době:

Jaká to ctnost, jaký to čas!

Ach, kýž se nám navrátí zas!

Bohdá i nám se zdařit musí,

Co dovedli jsou předkové,

Ať jen se každý z nás pokusí,

By přišly časy takové;

Prospějme v lásce, ve svornosti,

Dočkáme se též všech radostí,

Jakých jest měl ten starý čas,

Který se nám navrátí zas.