PÍSEŇ O STATEČNÉ HORSKÉ DĚDINĚ (2)

Den v září líbezný a měkce zarosený.

Hedvábné ruce vlídně hlavu ovinou.

I v očích zůstalo ti trochu bílé pěny,

když pomalu se brouzdáš lesní pěšinou.

Je ticho podzimkové. Hory jen a lesy.

Pták neviděný z vlhkých hloubek zakřičí.

Jen pták, ne člověk zlý. Zde řádili jste, běsi,

vy vlci v našich lesích, vlci, lupiči.

Surové oči, vzteklá hrozba, pohled kosý.

Šíp gestapácký, černou žlučí kalený.

Hle, rozkošný kout vaše panství zvolilo si:

šum hor a lesů, dlouhé stíny, prameny.

Jste bezpeční a klidní v zadýchaném klíně?

Pramálo poznali jste ducha země té.

Výstraha tajemná se skrývá v úžlabině

a nepodplatný ortel v hloubkách najdete.

Do kůry stromové se divné znaky ryjí

a odbojnicky vydechne mech vonící.

Což neslyšíte prastarou hor historii?

Zde po pěšinkách chodívali zbojníci,

horalský houfec vichřicemi ošlehaný,

s Ondrášem z Janovic se kradli vesele,

valaškou bili dráby, vojáky a pány –

ne skromní robotníci, ale mstitelé.

Ty živé pověsti teď šepce kmen i listí,

ze stromů lidé rostou, chmurné postavy.

Těžkým se lesem plíží, děti nenávisti,

by navždy zchromili váš pařát krvavý.

A ze křoviny každé deset svítí očí.

Jsou statečné a tvrdé oči horalů.

S haluzí borovice smělý synek skočí,

tam druhý, třetí stín se krčí v úvalu,

smrt letí výstřelem. Je pomsta mlčenlivá.

Za život zase život. Synek rozumí.

Kdo leží na kořenech? Ale pramen zpívá

a nad zločinnou hlavou stromy zašumí.