PÍSEŇ O STUDNI

Jsou znamení v zem divnou mocí vbitá,

jak v nebe hvězd tajemná zjevení;

když doma živého hlas už tě neuvítá,

mrtvého kamení naslouchej mlčení.

Pohřbeným zvonem ticha v staré studni

znamení dá ti kámen bez lásky;

nakloň se, staré dítě, nad prohlubní,

kde na dně leží ještě oblásky,

které jsi házelo tam dolů ze svévole,

aby jsi slyšelo, jak zvoní hlubina.

To rouhání sní utonulé dole

a hladina, již ranils, vzpomíná.

Z celého života, ze všeho snění,

z celé tvé svévole, kterou se rouhal cit,

ze všeho, co jsi házel přes roubení,

aby jsi slyšel zvony hlubin znít,

zbylo jen ticho, které nevyčítá,

a na dně studně z dětství oblásky.

V domově živého hlas když tě neuvítá,

ber za vděk s mlčením, ty srdce bez lásky.