PÍSEŇ O SV. ARNOLDU, CITARNÍKU.

Ó Arnolde, ty tvůrce sladkých zpěvů,

jenž divem zladil’s často do úsměvu

tvář Karla císaře a přátel všech

a chudým láskou v radost mnohý vzdech.

K tvé cti ať zazní vroucně moje lýra;

hle, z věnce zásluh jeden květ jen sbírá:

snad ještě dnes tvůj v nebi vlhne zor,

když vzpomínáš těch bědných dětí hor.

Je bída trávila a křehla zima,

ty’s jediný jen v hloubi trpěl s nima

a z prázdných krbů ledový ten chlad

ty’s cítil nitrem vlastním pronikat.

I vešel’s k císaři a mužně pravil:

„Můj císaři, nech jindy bych tě slavil,

však dnes les dej mi v dar, jejž objedu,

než skončí hody tvého obědu.“

A mžikem skočil’s na kůň v zápas tuhý;

když jeden znaven, blýsknul tryskem druhý:

„Jen hoduj, Karle, Bürgerwald už mým,

vám, chudí, zůstavím jej dědictvím!“

I dnes, kdy zahledí se nad oblaky

ty děti hor, jim vlhnou ještě zraky. –

Věř, z krbu chudých nejkrásnější zář

tvou v sboru přeblažených krášlí tvář!