PÍSEŇ O TULÁKOVI

Já tuláka z díry syslí zřel vstávat,

jed vyžunk' a uchopil hůl,

byl senem a slámou a jetelem zavát,

a sotva že oči si povymnul,

stál pod oblohou, kde skřivani pěli,

šel cestou, kde stromy mu rozuměly,

A v kapse mít haléř nemusil, věru.

Neb Pánbůh se o něho staral den celý,

od rána až k poledni, ku večeru.

Leč výšek a dálek se nasytiv,

už na jiný útulný myslí div,

neb k noci má nejraděj' díru syslí.

Ten, na širou jenž si zvyk oblohu

a na hvězdy, když se vyrojí,

už za chůze přemýšlí o Bohu:

Tož na nocleh v teplém chlévě myslí,

kde s každou se dírou spokojí.

Tak obrovský je svět,

tak dlouhá je cesta,

tak nepřehledné jsou vsi a lesy

snad do tisíců let;

a pod kouři kdesi

tak nezbadatelná jsou města!

A v život volný ta silná víra!

Svět v nekonečno se otevírá,

že k spánku tuláka stačí

i nejmenší syslí díra.

A třebas kámen, jenž pod hlavou tlačí.