Píseň o Tvé lípě.

Na vysoké stráni

květe stará lípa.

Roj včel od svitání

bzučí v její skráni,

v šeru tmavých ratolestí

zlatou píseň snů a štěstí

ptáče si tam pípá!

Slunka zjev kdy vstává

nad hor chlumy vnadné –

první jeho sláva

hned jí pozdrav dává,

první úsměv jeho krásy

v zelené a bujné vlasy

paprskem jí spadne! –

V šeř té lípy stinnou

chodila jsi vloni!

Zlatou pavučinou

zřela jsi, jak linou

s teplé výše pruhy světla,

cítila jsi, kterak zkvětlá

její kadeř voní...

Lávka pod ní stará

byla tvojím sídlem.

Na podzim i z jara

bílá ranní pára

líce Tvého vždycky květu

jemně dotýkala se tu

lichotným svým křídlem!

Co as na té stráni

slunným nad úvalem

dum a sladkých přání

táhlo vždy tvou skrání,

v nevinných kdy prsou touze

snívala’s tam dlouze, dlouze

o svém štěstí malém!

Teď s té milé výše

sešla’s ke mně dolů!

Teď už hruď tvá tiše

po mém boku dýše – –

Ó kéž v ni jen, dívko drahá,

padne Ti tu více blaha,

nežli trpkých bolů!

Věř, ta lípa stmělá

listem plným krve

že by zaslzela,

by kdy uviděla –

že Tvá líc už není jasná,

že u mne tak nejsi šťastna –

jak tam pod ní prvé!