PÍSEŇ O VĚČNÉM MLÁDÍ

Slyšeli jsme píseň o věčném mládí, nejsladší píseň svou,

v hloubce všech duší utajenou, lidskými slovy nedopěnou.

Rythmus její jest červánků jitřních vanutí nepřetržité

nad věčným pohybem moří, nad nepohnutostí hor;

v sršícím kataraktu světů, jenž grandiosním klamem se valí

před zraky zakletými, hřímá ji nesčetných staletí sbor,

a zahrady vždy znova rozkvétající, jež každým jarem se halí

v purpurné ohně, dýchají vůně jejích metafor.

V krajinách našich, do kterých zvoní, vždy jenom ranní hodiny jsou,

obzory do výše zdvižené zlatými parami hrají a vrou,

a jako bratří tam pozdravujeme rozsévače zrní a světů,

vinaře na vinicích srdcí, stavitele duchových měst,

pramen, jenž po věky ukrytý v květech, jak hnízdo slavičí šumí,

slunce, jež královskou stráží bezpečnou činí samotu cest,

i moc, která vládne ohněm, smrtí a hrůzou a rozmetá v rumy,

co znamením zahynutí poznamenáno jest.

Co přízraky noční? A stíny, které plíží se tmou?

Zem jak velehory pod námi kypí, větrem výší prsa se dmou...

Jak hřmění blesků a zemětřesení na vzdálené hvězdě

v hloubce našeho ticha každý sen bolesti dávné se odmlčel,

a jako sesutí vonného sněhu s jabloňových ratolestí

růžové světlo padá na bělost našich bratrských těl;

pod každým pohledem naším rozkvétá zardění štěstí

a naše myšlenky jsou jako hudba modrem letících včel.

Z domu svých mrtvých jsme vyšli (víme, jak bratří ho zvou),

lehcí a radostní jdeme jak děti symbolickou zahradou tvou.

Není už minulosti – přítomností jsou všechny nekonečnosti

a svět kolem nás jako při stvoření je mlád;

vlní se řeky, moře, obilná pole, ňadra, písně, světelné vlny,

jsme vládci všech pozemských dálek, úrod a stád;

v kráse bratrských tváří skví se tvé naděje milosti plny

a v plamenech bratrských zraků jak novou zemi je cítíme plát.