píseň o verchovině

verchovina, verchovina,

země vnadná,

v patách kráse běd tu bloudí

na tisíce;

verchovina, verchovina,

země hladná,

kdo jí aspoň do syta dá

kukuřice.

verchovina, verchovina,

země chorá,

blekotá tu idiotů

úsměv strašný.

za hladem, jenž z panské vůle

sela orá,

mor se plíží v černé chaty,

v život prašný.

přichází sem panská věda

na tu nemoc:

„mor sem na vás, lidé dobří,

z polska táhne,

a že se tu ze zbožnosti

postíte moc,

na zesláblé tyf a smrtka

nejdřív sáhne.“

verchovina, verchovina

zotročená

půst má věru ustavičný,

ale z bídy;

jako v lesích pták, tak v selech

člověk sténá,

dravec chudé rusíny rve,

chudé židy.

verchovina, verchovina,

země smutná,

jako vše, nač padne dravce

pracka divá.

zbav nás, hněve, všech, jimž naše

hoře chutná –

jména zemědělce lupič

zneužívá.