Píseň o veselosti

Konce budiž nemoci,

která krev nám střebala –

místo smutků falešných

ať zní píseň veselá!

Vracíme se životu,

kdos nás sved’ a zničit chtěl,

teď jsme ušli zkáze zlé,

mládí zpěv nám nedozněl.

Byť byl sebe horší svět,

my se chceme přece smát,

dovedem si z plných plic

rozpustile zazpívat.

A Vy, druhu sladký, milý,

veďte ten náš rušný sbor,

by se smály celé Čechy,

jako jeden velký chór!

Hlavu hrdě vzpřímenou

kostrbatým životem

tančme běd a smutků řad

lehkonohým valčíkem.

Třeba by nám o krk šlo,

vtip je lékem nejlepším –

nemáš práva, poeto,

jsi-li mlád, být plačtivým.

Víme, že je život zlý,

bolesť bude v duši rýt,

v smíchu však a ve víně

dovedem’ ji utopit.

A Vy, druhu sladký, milý,

veďte ten náš bujný sbor,

by se smály celé Čechy

jako jeden velký chór!

Zítra zase s úsměvem

k práci své se vrátíme

co nám káže povinnosť,

každý věrně splníme.

Přijde-li pak nepřítel,

stisknem pevně k hrudi hruď,

padneme-li, padne též

útočník, buď to kdo buď.

Krev a láska pojí nás,

bratry sobe zůstanem’

v práci, v boji, v radosti

číši žití dopijem’!

A Vy, druhu sladký, milý,

veďte ten náš jarý sbor,

by se smály celé Čechy

jako jeden velký chór!