PÍSEŇ O VINETĚ. (PŘEDZPĚV.)

A tak zazpívám ji přece,

tuto píseň o Vinetě,

která hrála hlavou hocha,

která zrála v parném létě.

A tak zazpívám ji přece,

třeba v svojí podjeseni,

když už z mého vinobraní

všecky číše kol se pění.

Mezi požatými lány,

mezi vršitými snopy

přijmu rád tu prostou píseň

z rukou vážné Kaliopy.

Jak ji přijmu, tak ji podám

upřímnými v pravdě slovy,

a vy, kdož jste s první láskou

sklonili se k Prokopovi;

vy, kdo čtli jste Twardovského,

Hilarion jimž je milý,

kéž ta píseň podjeseně

lásku vaši neomýlí!

Slunce dojde ku západu

i šíp dojde k svojí metě:

a tak pro vás zazpívat chci

tuto píseň o Vinetě.

Poledne... Slyš, z dálky znějí

jaké z hloubi tklivé tony,

hlavu skláníš, rozeznáváš – – –

Věčný Bože, to jsou zvony!

Ale odkud se tu vzaly?

Vížky není na obzoře,

ani chrámu – kam jen hledíš,

nedohledné vidíš moře.

Není pochyby již více,

z hlubin zní to přetajemně,

žalobou a tklivou písní

se to na člun nese ke mně.

Slavně zní to a zas tklivě,

doznívá to, začne znova,

Bože, této melodii

moci propůjčiti slova!

V dálku mořem se to nese,

chorálem to náhle duní,

medusa se nezachvěje,

ani škeble na výsluní.

Ve poledním dusném parnu

v zlatých kruzích vzduch se třese,

a ta hudba puklých zvonů

v bezdno ztrácí se a nese.

Matně hlava klesá v dlaně,

co zní zvony mořskou plání,

stará zkazka táhne duší

na Vinetu vzpomínání.

Schýlen s člunu svého kraje

pátrám v hloubi, hledím ke dnu,

po sledech jdu staré báje,

zda tam spatřím stopu jednu.

Ovšem hbitá fantasie

proudy spíš si cestu klestí,

valy, hradby rozeznává...

jak to zná z všech starých zvěstí.

Ulice zří, věže, chrámy,

nábřežím jde k přístavišti,

kde se v čisté vodě vlajky,

stožáry všech barev blyští.

Ale všecko jesti mrtvé,

beze hlasu, beze ruchu,

fata morgana vln pouhá,

mrtvé, stinné město duchů.

A když z hloubi dozní zvony,

mizí rysy divných tvarů

a pláň moře tiše zívá,

nedozírná v letním žáru...

Vineto, tak nad hlubinou

zřel již tebe básník mnohý;

tušil snad tvou starou slávu,

tvoje reky, tvoje bohy!

Olbřímí též viděl boje

o píď moře, o píď země,

jak tvé fantastické město

mlhavě a skrytě, temně.

Slyšel báj o tvojich zvonech,

ba i zvony slyšel zníti,

v klidu peřejí i v hromu

doznívat, se chvět a mříti.

To vše dojalo jej k písni,

brzy roztálo však v snění,

obraz, přelud, upomínka,

povzdech, pouhé naladění.

Já chci více... Jinou strunou

se má píseň rozzvučela,

nechci pouze chytat stíny,

ale tvar jim dát chci těla.

Ti, již v moři zahynuli,

plní velkosti a síly,

v moři věků pochováni,

aby vstali, v písni žili!

Jak zde žili v půtkách, bojích

o píď země, o píď moře,

křesťanství než nad obzorem

kmitnula se první zoře.

Sagy roh znít pouze nemá

nad jich hrobem v mořské hloubi,

bratrské ať jedno slovo

se stíny se jejich snoubí!

Před stalety kde se Slovan

s Vikingy bil, s moře draky,

zalétejte zvuky písně

nad vlny a nad oblaky!

Rozvlňte se v šíré slapy

epopeje ručejemi,

zpívá moře, zpívá země,

nebe s oblak stády všemi!

Mořský vítr cítím v kštici,

mořskou sůl na spráhlém retě...

z dálky co bouř zvonů duní

v moji píseň o Vinetě!