PÍSEŇ O VINETĚ. (ZPĚV I. NÁMLUVY.)

Lysou hlavu nakloněnou,

ruce k tělu chabě kleslé,

zamračen a ztopen v dumy

seděl starý Gure v křesle.

V javorovém seděl křesle,

starost posupná a líná

táhla duší mu, že ani

nedotknul se číše vína.

Slavný byl přec zásluhami,

věhlasný byl starým rodem,

skvěl se přede všemi v radě,

celým skvěl se před národem.

Ač byl starec, nepřekonán

velel šikům v každém boji,

v míru spravoval své statky,

velel četných lodí voji.

Stále zdar šel v patách jemu,

bohat denně jako divem,

nejednou se sám i kníže

řídil jeho slova vlivem.

Co mu asi chvíli klidu

z nenadání otrávilo?

Co mu v duši vrhlo stíny?

Co mu vrásky na skráň rylo?

Zbloudily snad jeho lodě

mezi příkré fjordu skály,

Vikingové loupeživí

kde je jali, zdrancovali?

Nevrátily se mu více

plné převzácného zboží,

perel, jantaru a sloně,

sobolích a vlčích koží?

Jediná snad jeho dcera,

jeho rodu chlouba, pýcha,

běloňadrá, štíhlá Svana,

tajně trudí se a vzdychá?

Nikoliv, neb šťastně lodě

v přístavu si hoví doma,

bílá Svana v jednu píseň

rozpěje se, když hne rtoma.

Co jej tedy trudit může?

Zvedl hlavu v jizby šeři,

otrok cizí, hlavu chýle

u řezaných stál tam dveří.

Jako z bronzu ulit čeká

na odpověď, k pánu hledí,

kyne jemu starý Gure,

mračný má se k odpovědi:

„Vyřiď, sluho, svému pánu,

veleknězi Svantovíta,

s šetrnou že úctou vždycky

má jej chudá střecha vítá.

Ke cti že mi slouží vzácné,

přejde-li práh mého domu,

jeho jest číš vinic mojich,

jeho jest plod mého stromu!“

Uklonil se cizí sluha

a již kroků hlučných ruchem

dlouhá chodba hlaholila,

lačným kmet je lovil uchem.

Lovil dlouho ohlas jejich,

jak se zvolna táhle ztrácel,

a zas hlavu schýlil k prsům,

v nové se zas dumy kácel.

Pochybností sterý příval

bouří na něho se řítí,

co může kněz Svantovíta,

co můž’ v jeho domě chtíti?

Po přátelsky přece spolu

již se nesetkali roky,

byliť ve válce i v radě

úhlavními, zlými soky.

Starý Grozvin tvrdošijný

lišák podšitý byl lstivý,

úlisný a krvelačný,

při tom nad vše zlata chtivý.

Tvrdošíjný též byl Gure,

zarputilý, drsný, tvrdý,

stejně jako na svůj věhlas,

tak i na své jmění hrdý.

Ale při tom přímý vždycky,

neznající falše, zrady;

jisto bylo, spor že vznikl,

ti jak přišli dohromady.

Bylo to, jak ostrá kosa

na tvrdý když vrazí kámen,

mezi Grozvinem a Gurem

rázem tryskl hádky plamen.

Starý Gure zvedl skráně

zahalené dumy mrakem,

jizbu celou v dál se tmící

sokolím svým projel zrakem.

Lesklé přeletěl kol stěny,

stropy zdobně vykládané,

koberce též pestrobarvé

z jemné vlny umně tkané.

Nad krbem zrak jeho stanul,

tam, kde skřítků sošky steré

tísnily se v maleb věnci,

nad nimi kde lebky steré

bělaly se divé zvěře,

v mládí jeho rukou zbité,

k pozlaceným těkal trámcům,

vzácnou řezbou byly ryté.

Stěny zbraněmi se leskly

dávno v bojích padlých dědů,

štíty, meči, toulci, mlaty,

strašlivými ku pohledu.

Palice tu, kyje, na nichž

znáti ještě krve stopu,

v pestrém seřadění oko

našlo od země až k stropu.

Štítů lesklé plochy hladké

zrcadly v šer jizby vjely;

zrovna v rohu proti starci

krb stál, mramorový celý.

Milou družnou útulností

v dlouhých zimách k sobě vábí,

nesen z jedné sochou Vesny,

z druhé strany sochou Báby.

Z ryzího je zlata celá

ladná socha smavé Vesny,

jest to slunce, do přírody

kterým vniká život plesný.

Stříbrná je socha Báby

jak ten měsíc, v kterém leží

spící moře, dlouhá lada,

bílé skály na pobřeží.

Před sochami kůže měkké,

křesla na nich v družném vínku

s přehozenou sobolinou

k milému zvou odpočinku.

S poháry stůl trochu stranou,

podlahu, strop, stěny, zbraně

Gure hbitě přelít’ okem

a pak povstal odhodlaně.

Vypil pohár jedním rázem,

hosti svému v ústret vyšel,

neb již chodbou za oponou

blížící se kroky slyšel.

A již stojí Grozvin před ním,

Gure kloní se a kyne,

úslužně sám druhé křeslo

před krb svému hosti šine.

Z krbu velký bere pohár,

nabírá před tváří skřítků,

podává jej dvorně hosti,

povznáší jej ku přípitku.

„Buď mi vítán!“ Starý Grozvin

mlčky bílou hlavu schýlil,

trochu vína k poctě bohům

nad krb skláněje se vylil.

Vypil pohár jedním rázem,

hostitele k pokynutí

used v křeslo, ústa k slovu,

k úsměvu rty svoje nutí:

Pravil Grozvin: „Buďtež s tebou

bozi, bohatýrský kmete,

i s tvým domem, ať v něm všecko

ku novému zdaru kvete!“

„Rovněž s tebou buďtež bozi!“

usedaje Gure praví,

„dejtež tobě hojnost na všem,

tobě i tvým dětem zdraví!

Grozvine, ty nevíš ani,

jak se návštěvě tvé těším“ –

„Proto dovol, milý Gure,

ať již na tvou přízeň hřeším!“

– „Prosím, vezmi bez rozpaku,

co zvu zde i v poli svojím!“

– „Ochoty tvé, starý druhu,“ –

Grozvin dí – „se skoro bojím.“

– „Gure doved slovu státi,

hříčkou větru marnou není

jeho hovor při té číši,

jež se mezi námi pění.

Smím-li prosit, poselství své

vyslov, vzácný hosti milý“ –“

– „Nevím, vhod-li přijdu tobě,

zaměřím-li přímo k cíli.

Ale myslím, přímé slovo

poklad vzácný v každé době,

zvlášť když sedíme tu spolu

oba muži proti sobě.

Přímé slovo poklad vzácný,

poutem jest jen otrokovi,

doufám tu, že neurazím

svými přímými tě slovy.

Nechci, by se zdáti měla

tobě řeč má vyhybavá,

nevím, jestli k tvému slechu

nová dolétla již zpráva,

všecky cizince ten nový

zákon vylučuje z města,

možná dost, i nevinného

s vinníkem že stejně ztrestá.

Tak se stává, ale zvykem

zákona jest, kam on vstoupí,

železné že mívá nohy,

které zdrtí vše jak stoupy.

Známo tobě, čím jsou městu,

čím jsou moři Vikingové,

lupič, škůdce, zrádce, zloděj

jedním jmenem Viking slove.

Zmohutněli, Gure, příliš

na souši, což teprv vodě,

jejich drzost nebezpečím

hrozí jako jejich lodě.

Známo také, že zde v městě

mnoho přívrženců mají,

kteří naloupené zboží

střeží jim a schovávají.

Tož dí zákon: Kdo je spřízněn

s nimi obchodem neb krví,

kdo jest cizák, buďsi jmenem

nebo jměním, zbožím prvý,

budiž zbaven svojich statků,

lodí svých i svého domu,

buď si kdo buď, za tři týdny

má se vystěhovat z domu!“

Na ta slova zmlkl Grozvin,

šedé obočí jen zdvíhá,

podobá se ptáku – dravci,

který na svou kořist číhá.

Přitom jemu lstivý úsměv

koutky retů tenkých hlídá...

Ale klidně starý Gure

vážně jemu odpovídá:

„O zákonu tomto ovšem,

veleknězi, již jsem slyšel,

nelze však mi chápat, proč jsi

kvůli němu ke mně přišel.

Dobrý zákon, schvaluji ho,

chci se řídit jeho slovem,

však čím mne by měl se týkat,

nezřím v tomto řádu novém.“

– „Nechápeš,“ dí Grozvin chytrý,

„přesné řádu toho znění,

jako v sítě též jsi lapen,

spásy pro tebe v něm není.

Nezachrání tebe jmění

ani věhlas sebe větší,

minulost tvá, milý brachu,

nejhorší je tvojí léčí.

Nechť jsi třeba v kmetném věku

hovorem i mravy Slovan,

rodem cizák jsi a děcko

byl jsi písní moře chován.

Známo všem to a tvé jmění

nejlíp nasvědčuje tomu,

kdysi Viking že tvůj otec

přišel s lupem v hradby Jomu.

Vše to známo, lid vše střádá

zvěsti ty v svém duchu prostém,

a ty dí, že kdys král Harald

býval v domě u vás hostem.

Pamatuješ, když jej v dálku

štvala syna krutá zloba?

Zásluhou co jindy bylo,

Gure, dnes jest obžaloba!

Ku cizáku příliš lásky

nový zákon trestá zmarem,

tož jdu tebe varovati,

Gure, ve přátelství starém! –“

Prudce povstal Gure z křesla,

blesk jen kmit se jeho tahy,

číše dolil, Grozvinovi

klidně odpověděl záhy:

– „Jaké vedeš divné řeči.

Slovan jsem dnes jako jiný,

proto, že můj děd byl Dánem,

co mi řád ten nehostinný?

Proto zákon, o němž mluvíš,

mne se ani netkne z dálky,

ale jestli proti Dánům

vzplane, jak díš, požár války,

prvního mne najdeš v řadách

v nejlítějším boje vzteku,

ale nikdy, bozi slyší,

nikdy podlém na útěku!

Svědomí mé vůči vlasti

čisté zrovna jako dlaně

a tak budoucnosti patřím

ve tvář klidně, odhodlaně.

Dosti řeči. Ale na to,

co jsi děl o Haraldovi

nevčasně dost obžalobou,

odpovím přec málo slovy:

Pravdu máš, že utíkaje

velký král před vlastním synem –

pohostěn byl, ano chráněn

této střechy družným stínem.

Já byl tenkrát děcko malé,

nejdražší mi bylo z všeho,

když jsem k chorému směl vklouznout

a si hráti vedle něho.

S chocholem hrát jeho přilby,

kolébat se v jeho štítu,

na němž jako na obloze

hvězdná zdoba plály v třpytu

zlaté hřeby, které ob čas

náhle silným šlehem bleskly,

časem též jsem zkoušel zvednout

jeho obrovský a lesklý

veliký meč, na němž posud

tmavěly se krve stopy,

ale žádná ručka dětská

toho jílce neuchopí.

Harald těžce poraněný

občas naklonil se ke mně,

často pousmál se tiše,

pohladil mi vlásky jemně.

Podivno! Jak dnes by bylo,

hlasu jeho spád já slyším,

viz ten pohár, z něhož piju,

nežli sešel k stínů říším,

posledním vyprázdnil douškem,

nevděk země, nevděk syna

stopil takto na dně jeho.

V sny mé zří tvář jeho siná.

Památkou mi tento pohár

nad vše šperky a vše zlato,

že byl u mne Harald hostem,

Grozvine, jsem hrdý na to!

Ale též, že od Haralda

cizinec sem neklad nohu,

před tebou i všemi bohy

všem já přísahati mohu!“ –

Kýval tiše Grozvin hlavou,

děl: „Tou přátelskou jsem řečí,

Gure, varovat chtěl tebe,

ale sám když v nebezpečí

střemhlav již se vrháš slepě,

ač hruď moje lítost cítí,

nemohu si pomoc’ více,

klidně musím odejíti!“

Skokem zastaví jej Gure:

– „Nebylo to přání Tvoje,

proč jsi přišel!“ – „Nechci nové

nítiti v tvém srdci boje,

pravdu děl jsi, proč jsem přišel,

otázka je trochu jiná,

ale přání, jež mám říci,

týče se spíš mého syna! –“

– „Tvého syna – prosím, mluv již,

takto nesmíš odejíti,“ –

a než Grozvin na prahu stál,

Gure sám se za ním řítí.

– „Buďsi!“ praví lstivý Grozvin,

v křeslo usadí se znova.

„Sám jsi velel, sám chtěl’s tomu,

abych uchopil se slova.“

Rty své opět svlaží vínem,

samolibě bradu hladí,

začne mluvit – slova jeho

jako když se svíjí hadi.

Chvílemi se mihnou pískem,

kovový hřbet hravě blýská,

ale rázem ve oblouku

mizí vedle do křoviska,

aby chodec, který v dumě

po pěšině dále spěje,

neviděl ten zrádný kotouč,

jak se na sluníčku hřeje,

aby jistě našláp v trávu,

v které jazyk rozeklaný

na slunci se chvěje, zdvíhá,

klesá, stáčí na dvě strany.

„Vážím si tě, Gure, příliš,“

sladce Grozvin zahovoří,

„ctím též rod tvůj, který proslul

od let na souši i moři.

Z duše celé želám sobě,

aby tento zákon nový

nemohl se tknouti tebe,

neb tvých železnými slovy.

Ano, přiznám se ti, dlouho

přemýšlel jsem o samotě,

co bych mohl učiniti

u lidu i krále pro tě.

Kterak možno otupiti

zhoubné ostří toho meče,

který slepý jako osud

v rodinné též svazky seče.

V tom, co přemítal jsem, Hilboj,

syn můj, ke mně vešel němý,

jindy hovorný, však znáš jej,

v rozpacích zrak chýlil k zemi.

Divá mladost jeho zkrotla,

chvěl se, klopil oči obě,

naposled mi všecko vyznal,

s tím jdu, starý brachu, k tobě.

Zajásal jsem v duchu, starče,

miluje tvou dceru Svanu,

ve vyznání jeho vidím

pro tě jistou spásy bránu.

Spojme naše děti, Gure;

rodu mého krví ryzí

očisť svou, jist budeš potom,

obava má každá zmizí.

Rod můj tvůj rod bude chránit

v příbuzenské lásky plášti,

malomocná bude zloba;

zákonů též slepé záští!“

Domluvil a starý Gure

klesl v křeslo, svraštil čelo,

kterým jak vír černých ptáků

tisíc stínů přeletělo.

Grozvin ve tvář starce pevně

zabodal své oko rysí,

Gure patřil k stěně v dumách,

zbraní směs kde s štíty visí.

Vyskočil pak z křesla, jeden

strhl meč a tento v blesku

zahrál dříve, nežli dopad

s třeskem v oblou štítu desku.

Dutá rána zněla jizbou,

chvěla se jak ozvuk hromu,

vlnila se, nežli zhasla

na rozlehlých chodbách domu.

Otrok stál již v stínu dveří,

hbitě uklonil se pánu.

Gure káže velitelsky:

„Zavolej mou dceru Svanu!“

Zmizel otrok. Ticho. Gure

přecházel síň velkým krokem,

každé jeho hnutí Grozvin

baziliška stíhal okem.

Patřil za ním rozpačitě,

skoro v nejistotě zpola

klesala a zvedala se

v dumě jeho hlava holá.

V ticho padly náhlé kroky...

Ejhle, Svana sem se béře,

jedním rázem rozletěly

dubové se těžké dvéře.

Bohatá se prudkým vzmachem

ruky rozhrnula clona,

Grozvin rychle povstal z křesla.

Vešla Svana – to jest ona!

Zářící na prahu stojí,

krásná jako úsměv rána,

pohled její otce hledá,

jakby děl: Zde tvá jsem Svana!

Byla jako mladý topol,

ztepilá a štíhlá byla,

měla pleť jak mořská pěna,

která v slunci září bílá.

Svítila tak, skoro řek bys,

čirý jas že z ní se line,

po nábytku šerém splývá,

padá mezi stěny stinné.

Svana z lázně vyšla právě

v plném svitu mladé krásy,

nebo posud nezdvihnuté

v uzel dlouhé černé vlasy

padaly přes její záda,

halily ji mořem stínů

bílé ruce, plné páže,

slapem až v záhyby klínu.

Stála tu jen v říze bílé

zdobně kraji lemované,

bez šperku, jen jantarová

přezka u pasu jí plane.

Pouze těžké zlaté kruhy

na kotníku ob čas zvoní;

jako plný leknínu květ

krásnou hlavu dívka kloní,

a tu časem mihne se jí

vlasů stín přes tváře ovál, –

jakby sněžnou v dálku plání

černý havran přeletoval.

Jakby přes luh, který zkvetl

stříbrnými liliemi,

táhly stíny černých mračen

klonících se plaše k zemi.

Ano byly černé stíny

havraní ty dlouhé kštice,

ještě vody krůpějemi

sem a tam se blýskajíce.

Krůpějemi, jež jak perly

v černých kadeřích se chytly

a stříbrným prachem splaskly,

aby z noci jejich kmitly.

Velké její modré oko

tmělo se jak bezdná tůně,

tajíc hvězdy jako blesky

na dně v nezbádaném lůně.

Na prahu pak tiše stojí,

posud mlčí jen a čeká,

plachým zrakem s otce svého

na Grozvina rychle těká.

Mlčí, čeká, jen ta ňadra

dmou se v zdobné řízy plátně

v pohnutí, dvě mořské vlny

zvedají se v taktu chvatně.

Zvedají se, sotva klesnou,

v ráz je nový oddech vznáší,

jako hrdličky jsou bílé,

které dravec z hnízda plaší.

Starý Gure svoji dceru

mlčky měřil s otce pýchou,

usmál se a hlavou kynul,

začal hovořit řeč tichou:

„Svano, hleď sem, dítě moje,

velekněz tu Svantovíta,

Grozvin, vzácného v něm hosta

skromná naše střecha vítá,

ctí nás velkou dařiti chce,

nebo k tobě, dcero drahá,

sklonila se vzácné volby

choulostivá jeho váha.

Pro Hilboje, syna svého,

za manželku tebe volí,

bys, až umru, nestála tu

sama květem stepním v poli.

Dcera břemenem je v domě

otci, bratřím, zde se praví,

u mne neplatí však, víš to,

jiným co dí rozum zdravý.

(Zrakem šleh po Grozvinovi.)

Řek jsem, neplatí to u mne,

mně jest dcera zlatý paprsk

v domu mého šero dumné.

Sama paní svojí vůlí

nad sebou jak v domě vládne,

nuž ať mluví, s jejím slovem

hvězda moje plá i spadne.“

Udivená stála Svana,

schvácená, jak zkamenělá,

na bouřných jí pouze prsech

dlaň se křečovitě chvěla.

Sjela níž a jantarový

drtila šperk kolem šíje,

jenž se bílou řízou vinul,

časem blýsk jak oblouk zmije.

Těsné sevřené rty její

škubaly se divě, bolně,

ale přes práh retů jedno

nesešlo jí slovo volně.

Hluboké a modré oko

kamsi do daleka třeští,

stuhlo slovo v štíhlém hrdle,

jakoby se octlo v klešti.

Mlčí Grozvin, mlčí Gure,

Svana rovněž slova nedí.

Posléz temně Gure praví:

„Mlčení též odpovědí!“

Ale sotva toto slovo

přerušilo ticho trapné –

divoce se zatřás Grozvin,

jako na hada když šlápne.

Pozvedl se rychle z křesla,

vpřed pokročil odhodlaně,

až stál zrovna na tři kroky

proti chvějící se Svaně.

Usmál se a zlatý prsten

chvatně s prstu svého stáhnul,

po Svanině bílé ruce

vetchou starce rukou sáhnul –

chtěl jí prsten dáti na prst –

ale Svana zpátky skočí

posýlajíc na Grozvina

žhavé blesky modrých očí.

Krví, ohněm při tom vzplanou

obě sladká líčka její,

rtové se jí němí třesou,

ruce bílé se jí chvějí.

A pak zlatý kroužek v hněvu

hodí k nohám Grozvinovi –

a pak bouři svého nitra

krotí jak můž’ těmi slovy:

– „Neslyšel’s, co otec řekl,

k čemu odpověď chceš moji?

Přece víš, že syn tvůj Hilboj

stále se mnou žije v boji;

my se nikdy neshodneme,

povahy jsme příliš různé,

ve všem odpor, ve všem sobě

cizí jsme a nepříbuzné.

Jak bys hlemýždě chtěl v blátě

s bleskem na obloze spřáhnout,

snoubiti chtěl vodu s ohněm,

orla v doupě vlčí stáhnout.

Řekla poslední jsem slovo!“ –

Chtěla odejít, leč bleskem

zastoupil jí Grozvin cestu

a děl úpěnlivým steskem,

ale při tom jeho oko

zahořelo okem lišky:

– „Dobře, ale rozmar dívčí

jest jak chmýří pampelišky.

Odkud právě vítr zavál,

rovně tímto směrem letí,

dobře, jdi si, v radu mužů

nesmí vpadnout slovo dětí.

Rozmyslit se ještě můžeš,

nádherná a pyšná Svano,

v příhodnější době jistě

Hilboji své řekneš „Ano!“

Zatím obměkčí tvé srdce

všemohoucí velká Lada,

mého Hilboje že, hrdá,

ještě budeš míti ráda.

A mne starce ještě vezmeš

mileráda k jeho věnu,

a já urážku tvou dnešní

i tvůj odpor zapomenu!“ –

„Nikoli a nikdy pravím!“

řekla Svana, „konec všemu! –“

– Grozvin na to: „A co Hilboj?

Pověz, co máš proti němu?“

– „Přeješ si to z mých úst slyšet,

dím ti pravdy neskrývajíc,

mužem, rekem není Hilboj,

bázlivý jest směšný zajíc.

Kdo ho viděl v mořské bouři?

Kdo ho viděl v bitev hromu?

Největší jest baba Hilboj,

největší na celém Jomu!

K tomu největší je zrádce

jako otec, liška chytrá,

pokrytec, co dneska slíbil,

který dávno neví zítra.

Právě, znám jej příliš dobře,

jako zná ho každý v městě,

udělá líp, dá-li pozor

a mně spíš se vyhne v cestě.

Slyšel’s. Velká jako lásky

jest i nenávisti síla – !“

Hlavou kynula jen otci

a jak bouře odkvapila.

Proti sobě oba starci

stáli v němém ustrnutí, –

tomu vztek a tomu úžas

slova s retů nevynutí.

Grozvin trhá roucho svoje,

oči jeho divě planou,

starý Gure odvrací se

polekaně patře stranou.

Cosi chtěl jak „Odpusť!“ říci,

bouř však cítil v ňadrech sterou,

nebo se vším, co tu vyslech,

souhlasiti musil s dcerou.

V tom již Grozvin zaťal pěstě,

„Slyšel’s,“ zařval, „bože hromů,

přijdu přítel, abych za to

urážku si nesl domů?

My se ještě sejdem, Gure!“ –

Ku dveřím dva prudké skoky,

Gure za ním – ale darmo,

chodbou zní již chvatné kroky.

Do křesla kles Gure zpátky,

v obě dlaně tvář se skryla:

„Bílá labuti má, Svano,

běda, co’s mi učinila!“

Grozvin hrozně mstít se bude,

velká jeho moc a síla,

Bílá labuti má, Svano,

běda, co’s mi učinila!“