PÍSEŇ O VINETĚ. (ZPĚV II. SNĚM.)

Přilet starý havran báje,

bílý, stoletý a lysý,

přilet, začal vypravovat,

sluch na jeho zkazce visí.

Ptal jsem se: „Jsi bratrem toho,

z archy své jejž pustil Noe,

toho snad, s nímž Serapion

druhdy mluvil v Arsinoe?

Či jsi strýcem Karlštejnského,

jejž zná v Čechách každé dítě?“ –

Zakrákoral a já ptáka

mythu poznal okamžitě.

Stářím byl již celý bílý,

žeh plál v temném jeho zraku,

skoro řek bych, že je kmotrem

Odinových obou ptáků.

Zahýk opět... Zmizel mžikem,

sám byl přelud v polosvitu,

letmo jsem jen zachyt písní

báji toho ptáka mythu.

Vyšel posel rychlonohý,

vyšel z knížecího domu,

rozběhl se po náměstí,

do ulic se rozběh Jomu.

Rozběhl se do přístavu

i do chatek na předměstí,

by všem lidem dobré vůle

od knížete hlásal zvěsti.

Žezlo nesl javorové

na obojím konci kuté,

celé bílým pergamenem

do kola kol ovinuté.

Na bláně té psáno bylo,

manům všem co velel kníže,

každý blánu s žezla svinout

mohl, číst ji bez obtíže.

A kdo svinul a čet psaní,

přikýv hlavou ve souhlase,

zařízl vrub v bílé dřevo

a již posel dál šel zase.

Místo podpisu vrub platil;

když jich žezlo plné bylo,

pak se zpátky ku knížeti,

odkud přišlo, navrátilo.

On sčet vruby – bohatýrů,

reků všech znal rody správně;

všichni tedy souhlasili

a tak sněm byl svolán slavně.

Seděli tu vedle sebe

kupci, reci, bohatýři,

jak včel rozbouřené úly

pod klenbou to síně víří.

„Proč nás svolal?“ tak se ptali,

nesčetné jich byly řady,

taláry jsi viděl dlouhé,

šedivé jsi viděl brady.

Brnění jsi viděl třpytné,

pádné meče, toulce, střely;

kupců jako reků oči

zvědavostí zahořely.

Síň se hlasy otřásala,

jak se bouřné moře pění;

náhle ticho – ruch se ztajil

ve trub hlučném hlaholení.

Bubny duní, trouby ječí,

praporců sto vzduchem mává

a již vidět ostrá kopí,

stráže kněze Burislava.

Štíty potažené koží

lesklými se hřeby lesknou,

jak jdou muži v taktu kroků,

mečem v duté štíty třesknou.

Zní to síní jako zvony,

na poplach když s věží bijí,

ruch a hovor v ráz se tiší

štítů hlučnou melodií.

Ve dvě řady stráží šiky

tam se staví, trůn kde stojí,

za nimi jde kněží zástup

v bohoslužby slavném kroji.

Bílé brady, bílé vlasy

tají se ve řízách bílých

splývajících v hojných řasách

kolem postav ušlechtilých.

Svatých dubů mejlí svěží

věncem šedé skráně jímá,

zlatá varyta a harfy

žilnatá jich ruka třímá.

V středu jejich starý Grozvin

jako ostříž, který čeká

na svou kořist, podezřivě

síní na vše strany těká.

Za kněžími v středu panstva

kníže Burislav sám vchází,

tělesná stráž s nahým mečem

s obou stran jej doprovází.

Shrbený a šedobradý

hrdě zlatý vínek nese,

síní pozdrav ze všech hrdel

vstříc mu zazní v bouřném plese.

Tisíc mečů v štíty bije,

tisíc čapek výš se zvedá,

s vlídným úsměvem co stařec

na křeslo svých otců sedá.

Kyne jen – vše ztichne rázem,

každý na rtech jeho visí,

lstivý kupčík, bodrý měšťan,

svěží jun i stařík lysý.

„Svolal jsem vás já, jenž vládnu

otců slavném na Pomoří,

od břehu, kde slunce vstává,

až kde v slaný brod se noří.

Valné Odry na pobřeží

od Vadomu ku Kaminu,

od Štětína přes kraj Ukrů,

od Uznoima ku Volinu.

Po svých otců dávném zvyku

raděj vládnu žezlem míru,

ač říš chová, vědí bozi,

řady slavných bohatýrů.

Zřím zde otce, zřím zde syny,

jimž boj vítaným byl heslem,

již se proslavili stejně

dědů mečem jako veslem.

Vím, že ochotni ti byli

k starým věncům slávy nové

přidružiti v nových bojích,

jako vždycky vítězové.

Ale nerad vidím, drazí,

války Běs když letí krajem,

z bitev kouře zem když zívá,

dřív jež byla pravým rájem.

Živěny když zlaté klasy

kopyt divoký klus drtí,

na brány když měst Hlad buší,

s lačnou svojí sestrou Smrtí.

V míru vlád jsem, sestár v míru,

asyl jeho rád všem skýtám,

od Vikingů nebo Dánů

nové boje nerad vítám.

Starším z vás je dobře známo,

před lety co zde se dělo,

proti otci mému drzý

Palnatoki jak zved čelo,

dobrodruh on z jedné strany

tisk se na nás z končin Jumu,

co král Harald od severu

prchal v málo věrných tlumu.

U nás až on smrt svou našel

v strašném boji proti synu,

bohatýrsky vykrvácel

na slovanské země klínu.

Od té doby hrdý Jomsburk

Volinu byl pevným štítem,

před Vikingy vždy nás chránil

přístav jeho v boji lítém.

My jsme rostli, kvetl obchod,

jakby před mořem byl schován,

ostrov smál se požehnáním,

na své hroudě stál zde Slovan.

Ale od posledních časů

vše se horší v každém směru,

nové mračno, bratři, vstává

a se valí od severu.

Magnus, veliký král Dánů,

určité mám o tom zvěsti,

s velkým loďstvem slání mořskou

k Rujaně si cestu klestí.

Harald Gormson kdysi Jomsburk

založil a proto, bratři, –

Volin jest prý dánská půda,

Vineta prý Dánům patří!

Jako domů prý sem jede,

Jomsburk má být východiště,

odkud celé na Pomoří

výbojně by vpadal příště.

Drazí! Jinak se to vládne,

jedné matky jsou-li děti

všichni v zemi, stokrát hůře

vládnout v rodů pestré změti.

A zde směs je různých živlů,

v kterou obrátíš se stranu,

s živly Slovanů i Němců

pojí se zde prvky Dánů.

Ba i slavní Vikingové,

jak se v rozmach světem hnali,

v městě našem mezi rody

svoje stopy zanechali.

Nesrostli jsme v národ jeden,

kladivem jenž věků skován,

třeba článkem nejpevnějším

v našem řetězu jest Slovan.

Steré živly, steré zájmy

mezi námi vrou a hrají,

různé krve bujné prvky

trou se tu a potírají.

Kníže jsem – však mohu vědět,

co již zítra čeká na mne,

nevpadnu-li do Vikingů

nástrahy a pastě klamné?

Mohu na své spolehnouti,

mohu ptát se: Kdo jest mojím?

Obchodní jsme příliš město,

síla v tom, však té se bojím.

Bývá-li sud plný vína,

obručem spjat býti musí

železným, neb jinak síla

kvasu rozstříkne sud v kusy.

Takým obručem jest kázeň,

jednota všech živlů, bratři,

přilnutí všech, druha k druhu,

rodem, krví, kdož si patří.

Jeden musíme být národ,

jedna krev a jedno tělo,

jedna duše – co vře jedním,

aby v tisících všech vřelo!

Proto, kdo jsme věrní, k sobě,

Sláv kdo upřímný a ryzí!

Nesmí jak rez škodolibá

hlodati nás živel cizí!

Nutnost neodvratná káže,

cizí živly mezi námi

rozpoznat, je setřást dolů,

býti svými – třeba sami!

Proti nám, kdo s námi není,

dlužno přiznat barvu svoji,

jedním čelem proti vrahům

státi v plné otců zbroji!“

Domluvil tak starý kníže,

síní táhlo tiché vření

sporných hlasů – zvolna rostlo

v hovor, hluk a burácení.

Skláněly se hlavy k sobě,

zvedaly se ruce v hněvu,

náhle ticho jak pěst v uzdu

vpadlo rostoucímu řevu.

Starý Gure se to vztyčil,

ztichli všichni jedním rázem,

na něm visely všech zraky,

Grozvínův jen patřil na zem.

Na svém křesle hnul se kníže,

ucho svoje clonil dlaní,

aby slovo neušlo mu. –

S hrdou Gure povstal skrání.

Hrdě rozhlédl se síní,

u křesla se nezastavil,

přelet davy a pak tiše,

odhodlaně, klidně pravil:

„Sláva knězi Burislavu,

otcem posavad byl pravým

všem, kdo bydlí ve Vinetě,

právem otcem všech jej slavím.

Jaké zasyčelo hádě

ve otcovské ucho jeho?

Chce-li silným být v své vládě,

zhrdej radou – všetečného!

Kmet jsem, sedmdesát roků

přeletělo nad mou hlavou,

Vinety zdar je mým štítem,

její sláva mojí slávou!

Já stál u kolébky její,

já zřel vrchol její síly,

kdo chce nyní v plném květu

podvazovat matce žíly?

Pravdu velký pravil kníže,

Volín obchodním je městem,

dlužno pravdě dáti průchod

a ne lživým zrádců zvěstem.

Obchodem jen Volín stojí,

bez obchodu chabý padá,

Volín králem na pevnině,

pokud mořem jeho vláda.

Pokud jeho volný přístav

syny různých krajů vítá,

kupcům dálných, cizích krajů

pokud klidný asyl skytá.

Před mořem se uzavříti,

omezit se v stěny domů,

obrátit se zády k moři –

ó, pak třikrát běda Jomu!

Ať si ve zátiší krbu

tká a kutí měšťan pilný,

Volín stykem s cizinou jen

může trvat, bujet silný.

Začnem-li boj proti Dánům,

začneme boj s mocí světa,

pak je veta po obchodu

a s ním po Vinetě veta!

Pravdou jest, že Harald Gormson

založil kdys Jomsburk s davem

plavců svých, bod pevný v moři,

tož jest Jomsburk jeho právem.

Kdo však zabránit nám může

proti moře vlnobití,

jako Jomsburk z druhé strany

nový hrad si založiti?

Přenechme již Jomsburk Dánu,

věřte, pokud v klidu žijem

se sousedy všemi, obchod

ve Vinetě nezabijem.

Jeho jménem já vás prosím,

buďte jeho svorné děti,

šílenstvím by hrozným bylo

proto z města vyháněti

rody, v jejichž krvi plyne

sebe menší krůpěj cizí,

kdo dnes říc’ můž’ ve Vinetě:

já jsem snětí z jedné mízy?...“

Nedomluvil, jako zmijí

uštknut pozved Grozvín hlavu –

„Kterak můžeš, smělče, tak se

rouhat knězi Burislavu?

Hnedle, podle hlavy tvojí

Slovanů snad není v městě?

Samý cizák, samý Viking...

věřím rád, my jsme vám v cestě.

Kdo jsi ty, že takto mluvíš,

starý kupčík vychytralý,

lupem zbohatlý a šalbou,

k šibenici dávno zralý.

Otec tvůj, ten rek byl aspoň,

bohatýrsky mečem mával,

třeba známo, v domě vlastním

Haralda že přechovával.

Odkud vysvětlíš tu lásku

k Dánům, zbyla ve tvém rodě,

styky s cizinou jenž zbohat –

vředem však jsi ve národě!

Železem vřed vyřízne se,

a když ocel nepomůže,

dlužno ohněm vyleptati

sledy jeho z naší kůže.

Nesmí dále otravovat

ostatní krev těla zdravou,

jed-li v těle, co je platna

silná páže s bystrou hlavou?

Co je platno...“ Nedomluvil,

síní bouř se rozvlnila,

kolem Grozvína i Gure

přívrženců zeď se slila.

„Zmlkni, zrádce!“ – „Zlolajný pse!“ –

„Zpátky!“ soptil divý nával...

„Ticho!“ – Burislav sám volal,

darmo žezlem v hluk ten mával.

Burislav kněz mezi nimi

chvěl se jako slabá třtina,

darmo třeskem v duté štíty

mlčení stráž připomíná.

Gure, hlava strany jedné,

k trůnu sobě dráhu klestí,

Grozvín hlavou strany druhé,

se zaťatou hrozí pěstí.

V chumáči těl meče bleskly,

stráží řada zpět je tlačí,

v divý orkan roste vřava,

radní síň jim nepostačí.

„Ke knížeti!“ volá Grozvín,

„kdo jsi pravým vlasti synem!“

V tom již stráže Burislava

vjela mezi strany klínem,

„Spravedlnost!“ – „Pomstu, kníže!“

mocným hlasem Gure křičí.

Jako zvětralá věž stará

jeho leb se z davu tyčí.

„Ticho! Pokoj!“ – kníže velí,

jeho hlas však zniká vřavou;

zdolán celý zástup v síni,

v saň se mění tisíchlavou.

S meči stáli proti sobě,

s štíty připraveni k ráně,

když tu náhle hlasný rozruch

nastal v síně hlavní bráně.

Muž sem vrazil prostovlasý,

bezdech, z očí děs mu svítil,

za ním z ulice lid proudem

polekaný v síň se řítil.

Sklesly páže – muži všickni

s žasem na vetřelce zřeli:

Co se děje, že v síň radní

přístavu vnik strážce bdělý?

Co se děje? Jemu v patách

výstražné zní hlasy rohů,

od přístavu v hrad se nesou

k radní síni, chrámům bohů.

Táhle, smutně, úzkostlivě

zní a vyjí ulicemi,

lid se zbíhá, jak je zaslech

dílnami znít, krámy všemi.

Blíže prahu lid se drží,

ale hlídač ku knížeti

dere se a tlačí, nikdo

nemůže jej zadržeti.

Neb ta hrůza z jeho očí

sálající v prach vše deptá,

mlčí každý, jak by čekal,

až se Burislav sám zeptá.

Nevyčká však hlídač toho,

zahřímá sám hlasem hromu:

„Věřím již, že netušíte,

nepřítel že blízko domu!

Pojďte, vizte, lodě cizí!

Sta a sta jich k nám se blíží,

příšerné a k nesečtení

z mlh se jako stíny hříží.

Nikdy takých neviděl jsem;

aniž koho bych se tázal,

brány zavřít u přístavu,

v rohy udeřit jsem kázal.

Slyšíte je, kterak ječí

ve předtuše zhouby jisté,

jež se děsná na Jom valí?

Nuže pojďte, sami vizte!“

Rázem jako zkamenělé

stálo celé shromáždění,

rohů jek zněl drsný z ulic

v davů hlasy, v davů vření.

„Pojďte! Vizmež!“ zvolal kníže

a již ven se vyvalili

za ním všickni, k břehu moře,

ku přístavu, brzy slili

s národem se v jeden příval,

který venku v zmatku divém

k moři spěl a v dál se díval

v hlučném hovoru a živém.

Obnažily všech se hlavy.

„Kníže! Z cesty!“ hlasy zněly,

na hádku a spory v síni

jako divem zapomněli!

Jediné krok jejich vede,

čím ty rohy strážců ječí,

pravdou-li, co hlídač řekl,

Vineta že v nebezpečí.

Ulicemi tak se valí,

a hle, na břehu již stojí,

v dálku s vysoké zří hráze,

zří a trnou – mlknou v roji.

Pravdu řekl šedý hlídač:

v siné dálce v mlžné vodě,

v nesměrnost kam sáhne oko,

v skutku viděti lze lodě.

Ovšem u veliké dálce

jeví se jak z mlhy stkané,

v šedý závoj podjeseně

jako hravě nadýchané.

Ba ty přední i ty zadní

v mlhy kotouče se mísí,

u středních lze s určitostí

rozeznávat stěžňů rysy.

A jak na ně s hrůzou hledí

polekáni, udivení,

zdá se jim – ty lodě stojí,

v matném slunce osvětlení.

Stíny spíš to fantastické

s tvary lodí – zástup celý

beze slova patří v dálku,

úžasem jest zkamenělý.

Ani o píď neblíží se,

ba i moře ve svém ruchu

jak by ztichlo v přítomnosti

neznámého loďstva duchů.

Mocný úžas všecky schvátil,

nikdo nebyl schopen slova,

když tu lidem rozlehla se

mocná slova Grozvínova.

„Není Dán to, není Viking,

kdo nám tímto loďstvem hrozí,

zaslepenci, nechápete?

Jsou to nesmrtelní bozi!

Takto mluvili vždy k otcům,

moře zázrakem a divem

projevili svoji vůli,

v bludišti snah lidských lživém.

Já již něco pamatuji,

proti mně jste všichni děti,

já již třikrát pokyn bohů

viděl v plachých mračen změti.

Třikrát čet jsem vůli bohů,

nám co ohlásila vždycky,

výstrahou i kynem v boj byl

mraků vír nám fantastický.

Z par a mlhy, z mračen chumlů,

ať bůh hrozí nebo trestá,

tyčí náspy, hradby, valy,

tmavé hvozdy, divná města.

To jich věštby jsou a hrozby,

jež se mění okamžitě.

Ale kdo je luštit umí,

kdo je čísti umí hbitě?

Jen co hovor můj k vám splývá,

hleďte, v každém okamžení

jak ta divná pohra mračen

zdouvá se a chví a mění!

Přes plachty jak vzdušných lodí

táhnou dlouhé bílé pruhy,

stožárů kol splývajících

jak se v steré tříští duhy,

teď se celé loďstvo zvedá,

nesmrtelných loďstvo valné

pomalu se propadává

v tůně mlhy bezdné, kalné.

Jediná zeď zbyla šedá,

v kterou všecko pohrobeno.

Nesmrtelní domluvili!

Kým to, kým to pochopeno?!“

A kmet klesl na kolena,

ruce rozpřáh’, k nebi vztáhnul,

a všem, kteří zřeli k nebi,

divý postrach v srdce sáhnul.

Bylo to, jak stařec líčil:

mlhy kalná zeď a šedá

proti všem se pozvednula,

zraku proniknout dál nedá.

Přízrak nebes utajila,

v bezdné své jej shltla řasy,

zanechavši pouhé tuchy,

tužby, – zdání v příští časy.

Ale divný přízrak nebes

zmámil všecky, beze slova

na kolena klesli v zmatku,

chvějíce se bázní znova.

Část jich k nebi obrácena

znamení tam ždála jiná,

co část druhých dorážela

s hlasným lkáním na Grozvína:

„Nač jsi knězem věkožízných,

nesmrtelných nač jsi sluhou,

spoutány když mysle naše

necháš vidma vazbou tuhou?

Napovíš a nedopovíš,

světlo rozžhneš, bys je zhasil,

řečí úskočnou a lstivou

símě pochyb v hruď nám nasil?

Vyslov se a promluv jasně,

jaký taj tvůj jazyk víže?

Mlčíš? – Dobrá! – Ať již mluví!

Poručit ti musí kníže!“

Rostly hlasy jako vlny,

vždy se v nový útok hnaly,

steré paže, steré pěstě

na Grozvína již se vzpjaly.

„Zjev nám, starče, přání bohů,

zjev nám, knězi, vůli jejich,

jinak hrob ti usteleme

moře slaných ve peřejích!“

Burislav sám vida bouři,

kyne hlavou Grozvínovi,

aby promluvil, než v útok

lidu hněv se vztyčí nový.

A tak nad paže a pěstě

Grozvínova bílá brada

vlaje větrem povztýčena,

jeho řeč co v národ padá:

„Zaslepenci,“ divě hřímá,

„zpátky, což já za to mohu,

že jste slepí, že jste hluší

ku výstraze věčných bohů?

Zřetelněji, sami rcete,

zdali mohou mluvit v mraku?

Což jste v skutku neviděli

na obloze tu tříšť vraků?

A což v nich jste nepoznali

vlastních našich lodí vraky,

jak se propadaly v moře,

kam jste dali bystré zraky?

Což jste zhoubu neviděli,

která neodvratná, jistá

z ruky Vikingů a Dánů

na Jomské se lodě chystá?

V obraze jak ve zrcadle

vše nám ukázali bozi,

co nás v krátké době čeká,

Vinetě co krutě hrozí.

Takto pyšné vaše loďstvo

ohroženo mocí cizí,

jak to oblačné a mlžné

ve hlubinách moře zmizí.

A to trestem vašich hříchů,

které ku odvetě zrají,

dráždíce tím věčné bohy,

že až k nebi vyrůstají!

Na kolena! měl bych zvolat,

popel na vše hlavy zrádné,

do prachu! než Svantovítův,

Perunův hněv blesky spadne.

A že spadne, spadnout musí,

to se přesvědčíte sami,

nad Jumnem až rozvlní se

moře svými hlubinami!“

Děl a měl se ku odchodu,

než však hnul se, v téže chvíli

měšťané i bojovníci

ze všech stran jej obklíčili.

„Napověděls – nedořekl!“

– „Vyslov se, mluv zřejmě, jasně!“

„Však by mluvil, kdyby věděl!“

jiný dav se ozval hlasně.

Rázem předstoupil tu Gure

v přívrženců svojich shluku,

poklonil se, kde stál kníže,

ku obloze zvedl ruku:

„Vidíte,“ děl, „kterak vzniklo

mračen vidmo, se zas láme,

a my sněm, jenž v síni začat,

v tváři nebes dokonáme!“

– „Výborně, má pravdu Gure!“

hlučelo to v bouři divé,

„Ale dřív ať Grozvín mluví,

jinak vše, co děl, jest lživé!“

– „Ano, to chci právě říci,

napovědít věc je snadná,

ale hůř, když zahlaholit

řeč má určitá a pádná!“

Gure děl to Grozvínovi

ve tvář drzou bez ostychu,

velekněz v tom Svantovítův

nezapřel svůj vztek a pýchu.

Jako zmije, na niž chodec

šlápne, v cestu se mu vztyčí,

jazykem dvojklaným hraje,

v kruhy stáčí se a syčí,

zrovna jako vzteklá zmije

před Gurem se vztyčil nyní.

„Opáčím před tváří nebes,

co jsem řek dřív v radní síni.

Chceš-li, ve tvář ti to metám,

trvám na tom, věční bozi

pro Vinety staré hříchy

velikou jí zkázou hrozí.

Ztopí všecky vaše lodě,

sezvou Vikingy a Dány,

obklíčí vás velkým vojskem

nepřátelé z dvojí strany.

A to símě černé zrady,

které živíte si v městě,

hadem proti vám se vztyčí,

balvanem vám bude v cestě.

Haralda jak krále kdysi

přechová i jiné vrahy,

posud jste je nepoznali,

poznáte je příliš záhy.

Mám-li mluvit jménem věčných,

konec prázdným budiž řečem,

dlužno, kdo jest cizí krví,

ohněm zhlazen buď či mečem!

Dlužno vyrvat od kořene

poslední ty nitky hlízy,

která Slávy otravuje,

látka v krvi naší cizí!“

– „A co při tom hledíš na mne?“

Gure křik a meč svůj tasil –

„Nediv se, že bouři sklízíš,

kde jsi samý vichr nasil!

Kdo tu vetřelec a cizí,

kdo smí mně to ve tvář vrhnout?“

– „Před bohy to tvrdím hlasně!“

A již chtěl jej k zemi strhnout.

Zaskočil v čas ještě kníže,

blesk tak z mračen nevyletí...

„Oba šílenci! Již zpátky,

kam jste dali rozum, kmeti?

Vy, již národ vésti máte,

sami před ním dlíte v sporu?

Tvrdošíjní jako děti,

zatvrzelí ve svém vzdoru.

Grozvíne, ty sluho bohů,

Gure, sloupe mého křesla,

svorně podejte si ruce,

lodě obce pevná vesla!

Nevím, co vás rozdvojilo,

cítím jen, co má vás pojit,

já jen jedno chápu z všeho,

dlužno opevňovat, zbrojit!

Dlužno svorně k předu kráčet,

proti Jomsburku, jenž v mraky

hrdě trčí, novým hradem

udeřiti Dánům v zraky!

Zrovna tam, kde viděli jsme

děsnou výstrahu tu bohů,

novou pevnost vystavěti,

proti moři na ostrohu.

Zve-li již Dán Jomsburk svojím,

klubko nadhoďme mu nové,

ať si v klidu rozmotá je,

a s ním třeba Vikingové!“

Nedořek a ve souzvuku

hromem zajásal dav šírý.

„Sláva knězi Burislavu!“

přehlušilo mořské víry.

„Ano, vystavme hrad nový,

který Jomsburku má čelit,

celý vzdor náš, sílu naši

proti dávným vrahům vtělit.

Stůjž zde zrovna proti moři,

každý vztáhni ruku k dílu,

kvádry buďte zapuštěny

v písek břehu, v měkkost jílu!

Ať tu ční hrad Slávů nový

proti Vikingu i Dánu,

valů svojich mocným chrupem

na každou se šklebí stranu!

Každý chop se chutě rýče,

každý chop se chutě káry!

Muž i žena spřáhněte se,

v zimy mráz i v léta žáry!

Kdyby každý jeden balvan

slíbil v základ zapustiti,

jak by Jomsburku sok hrdý

moh se brzy vínkem stkvíti!

Slyšel jsi to, starý Gure?

Grozvíne, tys jistě chápal!

Kéž by místo záští k sobě

chyt vás lásky k vlasti zápal!

Velím, podejte si ruce!

Slyšeli jste? – reci v boji,

moudří v radě, shodněte se,

v mír lid veďte, ku pokoji!

Na můj meč zde přísahejte!

zdeptejte vše mrzké záští!

úsměv shody zjasni skráně,

jež se dosud hněvem vraští!

Burislav to dí, váš kníže!

Vlasti v zdar si dejte ruce,

její svaté dílo volá!“...

Jako příboj mořský prudce

O skalný břeh když se drtí,

pobřežím to zadunělo.

„Sláva knězi!“ – „Slyšeli jste?“

Z moře ohlasem to znělo.

Tisíc paží k nebi trčí,

tisíc hlasů v dál se nese:

„Starý Grozvíne i Gure!

volá vlast, vy shodněte se!“

– „Já sám,“ Burislav kněz praví,

„podáte-li ruce sobě,

zapomnít chci, co se stalo,

co jsem zažil v slední době!“

Grozvín, Gure oněměli...

oko plaché sem tam těká.

Co jen lidu, knězi říci,

každý mlčí, každý čeká...

Lid však obklopil je zevšad,

tak je tisk a nutil skorem,

tak že podali si ruce,

jásot až zněl plným sborem.

Ano, ruce podali si;

v tom však, co zřel každý stranou,

potkaly se jejich zraky,

oba divou záští planou!

Potkaly se jejich ruce

ve bratrském obejmutí,

ba, jich potkaly se rety

v mocném, silném přižehnutí.

Objali se... lid chtěl tomu,

národ zdar jim provolával,

„Ano, zde hrad bude státi,

pevný v moře, vrahů nával!“

Bude státi – státi musí...

„Národové! Na kolena!“

V jásot jejich jak to moře

divě pláče, smutně stená!