PÍSEŇ O VINETĚ. (ZPĚV III. POMSTA.)

Moře, jak se rozpomínám,

když jsem sedal na tvém břehu,

a hru vln tvých pozoroval

v mlhy třásni, v slunce žehu!

Věčně stejné v svojí kráse,

propůjč rytm svůj písni mojí,

on je duše všehomíra,

která trosky v celek pojí.

Velký rytmus vln tvých, moře,

býval vždy mým ideálem,

rytmus v písni, rytmus v žití,

jen když v souzvuku vše stálém!

V duchu vidím tvoje divy,

jak v snu přivírám jen oči,

z dálky řev – a jako tigr

vlna valící se skočí.

Nežli nadám se, břeh ztopí,

zahalí jej v perel prachu,

roztříštěna zpátky letí

v tříšti smaragdů a nachu.

Nová v zápětí jí spěje,

s novým hřměním se zas tříští,

škeblí, medus, řas a travin

změť jen zbývá na bojišti.

Duj v mou píseň, staré moře,

rytmem svým, jenž duší všeho,

tím řiď sny mé, ať v tříšť splynou

vlnobití nesmírného!

Po tvém břehu, sivé moře,

ráda bloudívala Svana,

ať z mlh rubáš tebe halil,

čelenka ať zlatá rána!

Gurův štěpný sad se táhnul

až k tvým břehům v buků směsi,

plochý břeh, jen v málo místech

tísněn nízkých skalin tesy.

Jako v škebli záliv malý

se tu tajil osamělý,

jednotvárnou písní vlny

k němu stejným taktem spěly.

Dolétly, se rozrazily,

zvířily se, zase ztichly,

v buků šum ta jednotvárná

píseň vpadla, sotva vzdychly.

Svany oblíbené místo!

Střecha otcovského domu

v šeru snětí kyne, dále

věže starého ční Jomu.

Je tu skoro jako doma,

a přec spolu jako v dálce,

buky, dům – tam dálné moře,

obé v listů i vln válce.

Stále zní to, stále zpívá

jednotvárně vždy a stejně,

ale Svaně je tu blaze,

milo, ticho, čarodějně!

Ráda mezi buky bloudí,

ráda na pobřeží těká,

ráda tiché ve zátoce

na rostoucí příboj čeká.

Ráda nechá potřísniti

sobě kalnou moře rosou

nožku svou, již nastavuje,

lupen růže, vlnám bosou.

Ráda sbírá, co dá moře,

ať to škeblí šperk či tráva,

ale z všeho nejraději

sedí tu a naslouchává.

Sedí, hledí, v nekonečno

kterak bílé plachty táhnou

přes obzoru kraje v dálce,

jak by spadly v hloub, se nahnou.

Sedí, hledí, mračen pluky

jak se honí po blankytu,

archipely celé tvoří

a se taví v žhavém svitu.

Sedí, hledí, bílí ptáci

snášejí se ke stožárům,

hýkajíce v dálku letí

v náruč nových proudů varům.

Sedí, hledí, velké lodě

jak se vznoří a jak mizí,

myšlenkami s nimi táhne

v kraje vzdálené a cizí.

Slyší, kterak se to v dálce

sváří, šumí, vzdychá, pere,

syčí, šoumá, tryská, vrší,

v hádce proudů tisíceré!

Jakás píseň vykoupení,

velká píseň síly, zdraví

kypí z toho, – ten ryk moře

nade všecko Svanu baví.

Kterak z temna se to valí,

kterak z hluboka to duní,

bílý sloup jak osamělý

nad tmavou tam hraje tůní!

Kterak chumáč pěn se vzepne

do výšky a zpět se kácí,

buchne do vln, až jich kotouč

vzdychna z hloubky zaburácí.

Kterak mořská vlaštovice,

sotva kraj si křídel skropí,

letí popraškem tím vlahým,

až se v novou peřej ztopí.

V tyto zjevy hledí Svana,

tyto bájné zvuky slyší,

v dívčí snění zkolébána

buků rodných ve zátiší.

Snové dívčí! Bílé pěny

vzbouřeného oceánu,

jak se rozhoříte leskem

obloha jak zorou k ránu!

Snové dívčí, vonné květy

zářící a plné rosy!

hodny, aby andělové

vznášeli se po vás bosi!

Snové dívčí! Visiony

čistých duší nedotknuté,

jak se vlníte a pnete

jak ty mořské vlny zduté!

Jak ty mořské vlny bílé,

jak ty ňader vlny svěží,

pod kterými přehluboko

srdce dívčího taj leží.

Sedala tak sličná Svana,

k moři v dálku nahlížela,

jak se táhla v nekonečnost,

jak se nocí valem tměla.

Znala všecky zlaté hvězdy,

které vstaly nad hlubinou,

znala mraky, které moře

obejmuly plachtou stinnou.

Znala racků divé křiky,

znala mořských orlů skřeky,

znala proudů burácení,

vichrů nárazy a vzteky.

Znala tiché svity luny

v teplých nocích konejšivé,

znala klidné jasy výší,

znala hlubin ticho snivé.

Hýřívala v této kráse

stále pestré, stále jiné,

znala klidné takty moře,

znala toto ticho stinné.

Jako vždy též dneska vyšla

z otce domu na pobřeží

v chvíli, v které podvečera

stlumený jas na všem leží.

Prošla buků alejemi,

na pobřeží písku stála,

když tu v dálce nad vodami

cosi jak bod znamenala.

Temný bod čím dále rostl,

pozornost víc její láká,

s bílou skvrnou na svém čele

tvar měl letícího ptáka.

Pták též rostl v boji s vlnou,

jasně vidí – loď to byla,

bleskem roztínala vlny,

letem k ní se přiblížila.

A než mohla ustoupiti,

junáka zrak její zočil,

veslo hodil na dno lodě

a již hbitě na břeh skočil.

Skřípl řetěz zadrhnutý

staré vrby u kořene,

a již travou na pobřeží

neznámý jun k ní se žene.

Sladkým promlouvá k ní hlasem,

nezří její podivení,

v kterém praví: „Cizí muži,

tady Jomský přístav není!“

„Přístav tam je, sladká vílo,

s lodí svou kde přistaneme,“

trochu drze zahovoří.

„Odpusť, však se dohodneme!“

„Třeba výspu obeplouti.“

Chladně ona odpovídá.

„Zlacených lvů hrdá stráže

Vinety kde přístav hlídá.“

– „Vinety? tož dobře jedu,“

junák směle zahovoří,

„jako na zdařbůh jsem vyjel

plachty svoje svěřiv moři.“

„Ano Vinety neb Jomu,“

s úsměvem dí sličná Svana,

„jenom dál že o pár honů

kyne ku přístavu brána.“

– „Možná – tedy zabloudil jsem,

o málo se minul cíle,

však, věř, toto zabloudění

začíná mi býti milé.

Věř, že jako spásy asyl

hostinný ten břeh jsem vítal,

od východu slunce jedu,

divý vír mou lodí zmítal.

Na moři jsem vyrost přece,

co však dnes mně v cestu vběhlo,

zní jak báje – o poledni

na vlny cos přítmím lehlo.

Vesloval jsem stejnoměrně

skrze šumících vln nával,

v tom jsem cos jak temnou čáru

za svou lodí rozeznával.

Čára tměla se a rostla,

místy bledší být se zdála,

na těch místech modravými

jiskerkami slabě hrála.

Rozběhla se v obě strany,

v pravo, v levo hbitě sjela,

jakby klepet ve dvojici

stisknouti mou barku chtěla.

Pevněj’ jsem se chopil vesla,

hloub je vnořil do peřeje,

nastražené takto síti

hbitě uniknouti chtěje.

Určitě se stahovala,

stejným tempem se mnou plujíc,

vlnila se, prohýbala,

jiskerkami světélkujíc.

Jak jsem plaše jen se ohled,

hřbet jsem zahléd šupinatý,

nazved nad vodu se chvíli,

v ráz v ní zmizel temně zlatý.

Pochyb jsem tu neměl více,

leknutím div že jsem vládu

neztratil – já, považ, v cestu

mořskému jsem padl hadu.

Ovíjel mne, tíhl za mnou,

zřel, že chci mu uniknouti,

chvílemi jsem viděl, jak loď

v svitky své chce obejmouti.

Pověstí co námořníku,

kterou dětem vypravuje,

hroznou nyní skutečností

kolem lodě mé se snuje!

Síla má však s nebezpečím

rostla stejně, boj ten zkusím,

hbitým tepem svojich vesel

dravci uniknouti musím.

Na obzoru Jomu věže

kynuly již, spása blízká,

a tak v hbitějším vždy tepu

svalnatá dlaň veslo stiská.

Ale netvor jakby tušil,

že chci uniknouti jemu,

rovněž zrychlil plavbu mořem

ve zápětí člunu mému.

V kruhovitou čáru užší

zavíral se víc a dále,

úzký pouze kynul východ,

a má síla menší stále.

Zdálo se, že zahrnouti

chce mne ve vln šumném toku,

a já sáhnul po sekeře,

ležící mi vedle boku.

Kde jsem tušil, pod vln valem

netvora že tmí se hlava,

toporem jsem mocně švihl,

proud se zbarvil do krvava.

Za mnou cos jak splihlá plachta

plesklo do vln celou tíhou,

a já úder opakoval,

zkrvavělou vody rýhou.

Děsný sykot! až krev mrazem

v otrlých mi žilách stydla,

cosi ke dnu padající

plachá zornice má shlídla.

Co dřív modře světly hrálo,

náhle nad vodami zhaslo,

padajíc k dnu jako hadr

vodou prosáklý se třáslo.

Sekeru svou odhodil jsem,

chytil pevně obě vesla,

ztratil s očí věže Jomu,

nevím sám, kam loď mne nesla.

Nezřel, jak se večer stmívá,

nezřel, jak se vlny pění,

jenom každým hnutím vesla

cítil větší vysílení.

A kde břeh mi kynul nejdřív,

neptaje se, já jsem přistal,

jak by blahostný zde přístav

jakýs vlídný bůh mi chystal.

A já doufám, nemýlím se,

sladké oči tvé to praví,

věř mi, dál bych nemoh’ jeti,

noc je blízká, proud je tmavý.

Slyš, jak ostrý vítr fičí,

nevlídně na dalném moři

tmí se mračno, a jak sladce,

žárně tvoje oči hoří!“...

Dořek, a již kles jí k nohám,

úcty pln se k zemi shýbal,

a dřív, nežli nadála se,

dvorně řízy lem jí líbal.

Nemohla hned odpovědít,

z hloubi těžce oddýchala,

ta zvěst jeho dobrodružství

podivně jí srdce jala.

Podivně jí sáhla v duši,

a nechť musila se chvěti,

začla v podvečerním šeru

cizince si prohlížeti.

Jak tu u nohou jí klečel

s němou, tichou prosbou v oku,

ztepilý jun silných plecí,

mocné hrudi, štíhlých boků.

Ve Vikinga říze prosté,

na prsech jen krunýř krátký,

šedou, nízkou čapkou vydří,

plášť i krzno z hrubé látky.

Vlasy bledě kaštanové,

vichřicí tvář ošlehána,

ale volný, jasný pohled

jako první úsměv rána.

Neodtáhla řízu svoji,

kam se kladla jeho ústa,

neodtáhla – cítila již,

jak jí cosi v ňadrech vzrůstá.

Neznámý cit nový, sladký...

Ó tak jistě bývá květu,

modravý svůj kalich snivý

poprv když otvírá světu.

Bleskem jí to v duši vjelo

a již plápolem to plálo,

okamžikem vycítila,

jak jí srdce v těle hrálo.

Neměla sil říci slova,

patřila naň v zamlknutí,

po jejích když rukách sáhnul,

dala mu je beze hnutí.

Jen ta její ňadra bílá

divě se v té bouři chvěla.

Nad nimi co mrakem vzplála

první hvězda zlatoskvělá.

Když si našel měsíc cestu

mezi ztemnělými mraky,

na kamenné zřel je lávce

vpíjeti se v sebe zraky.

Jakoby se od jakživa

znali, zrovna jak dvě děti

usedly si vedle sebe,

nestačil jí vyprávěti.

O moři jí vypravoval,

o Vikingů jízdách smělých,

o divokých sečích mořských,

o sekerách zkrvavělých.

S úžasem jej poslouchala,

kterak vypravovat uměl,

často i dech zadržela

a jen moře hlas k nim šuměl.

Chvílemi jí náhle bylo,

jak by dávno o něm snila

a jej zde si na místě tom

v dlouhých dumách vytoužila.

Naklonila krásnou hlavu

k mocným jeho prsům níže.

„Pověz, drahý, připadáš mi

jako cizí mořské kníže.

Jak bys byl z těch bohatýrů,

o nichž mluví staré zvěsti,

kteří do světa si vyšli

báječné své hledat štěstí.“

Usmál se: „Máš skoro pravdu,

skoro, jak dí staré zkazky,

ovšem do světa jsem vyšel

a již našel ráj tvé lásky.“

Jí se zdálo v každé chvíli,

čím níž k němu hlavu kloní,

s netvorem tím v hrozném boji

že se zachránil jen pro ni.

Nesmlčela mu to kouzlo,

které z domněnky té dýše,

a on pohladil jí vlasy

a on políbil ji tiše.

A když sobě řekli všecko,

co jen láska říci může,

měsíc když bled na obzoru,

unylá jak bílá růže,

Políbil ji naposledy,

po černém ji hladil vlase,

skočil v loď a chytil veslo,

šeptla s vzdechem: „Přijdeš zase?“

„Přijdu, drahá!“ – šplíchla voda,

loď se tiše vodou nesla,

ó jak hltala tu hudbu

pod údery jeho vesla!

Dívala se dlouho za ním,

jak jí ve mlze se tratil,

vyčkala pak v sadě ještě,

až svit jitra stromy zlatil.

Seděla tu na svém místě,

poprvé zde šťastna byla.

„Jak je krásný, jak je silný!“

jiného nic nemyslila.

A když pěničky hlas v mlází

nesmělou tik’ notou jitra,

domů šla si opakujíc:

„Vždyť to slíbil, přijde zítra!“

A když v sen zavřela oči,

cítila kol samé růže,

jak v té chvíli, když on poprv’

tisk ji k mužným ňadrům úže.

A jak slíbil, vskutku přišel.

Jak to moře plesně hučí!

Zlatem hořel celý západ,

když si klesli do náručí!

Sladce šelestily břízy,

mocně hlaholily buky,

z mechu, trávy, květů, sítin

tisíceré tryskly zvuky.

Sladké kouzlo letní noci,

jež se neslo ztichlým krajem,

do stříbra mlh oba skrylo,

obemklo je sladkým tajem.

Trhaně jen hovořili,

kráčeli dál a zas stáli,

za ruce se chytli – chvíli

v dálku tiše naslouchali.

Moře od břehu jen znělo,

pěn svých šumných kaskadami,

do kola se všecko tmělo,

pocítili, že jsou sami.

Sami – pouze láska s nimi;

hustých větví ve objetí,

netušili, nevěděli,

střelhbitě čas kterak letí.

„Máš mne ráda?“ – „„Můžeš ptát se?

Necítíš to?““ – „Cítím, drahá!“

„„Nelíbej tak, skoro úzkost

z polibků tvých na mne sahá.““

„Úzkost ano – ale sladká.“

– „„Ano, sladká nekonečně!

Ó tak moci s tebou býti,

kéž zas brzy a kéž věčně!““

Moře šum se ukonejšil,

ticho táhlo nad vodami,

v očích se jim všecko tmělo,

pocítili, že jsou sami.

Zulíbanou zvedla hlavu.

„Neslyšel jsi, jakby kroky...“

„„Liché zdání –““ odpovídal

objímaje sladké boky.

„„To jen tlukou srdce naše,

naší lásky bouřné zvony,

líbej dál, kol nehleď plaše,

polibky stlum jejich stony!““

„Mně se zdálo, prasklo klestí,

jakby dral se houštím kdosi.“

– „„Myslíš, řek’ bych, zapad’ s šumem

znavený pták do rákosí.““

„„Jak my on své hnízdo hledá,

ztich’ – to již se k družce tulí...““

– „Nezdá se mi, v tichu nočním

větve podivně se hnuly.“

– „„Myslíš? Dobře, podívám se!““

Od jejího skočil boku,

zašel až, kde břeh se skláněl

k hučícímu moře toku.

Na lavičce zatím sama

seděla v té sladké chvíli

a jen lehký vánek zdouval

na ňadrech jí šátek bílý.

A ta ňadra, ta se chvěla

zulíbaná jeho ústy,

a jak bouřlivě se dmula

skrze vlasů závoj hustý!

On se vrátil. – „„Nikde, Svano,

nehrozí nám nebezpečí,““

a zas hovořili spolu

polibků jen sladkou řečí.

– „Nyní opět – jakby v dálku

rychle kroky odcházely...

Slyšíš?“ – „„Slyším!““ – sáhl k meči

a zrak pohroužil v kraj ztmělý.

Chvíli váhal na rozpacích,

má-li stopou jich se pustit

v onen směr, kde podezřele

slyšel ony kroky šustit.

Má-li zde ji zanechati...

ale kroky zatím ztichly,

a jen vlny na pobřeží

a jen staré buky vzdychly.

V pochvu vrazil meč a zpátky

navrátil se k Svaně opět,

chtěje sladkou píseň lásky

na těch plných ňadrech dopět.

Ale cosi neznámého

jakby dotklo se jich náhle,

cítili v ráz ticho noci

veliké a neobsáhlé.

Zachvěli se... půvab, touha

chladne, tratí se a mizí,

jakby v skutku spočinulo

na jich blahu oko cizí.

Jakby neznámý kdos’ drze

byl se díval v jejich štěstí,

stále slyšeli ty kroky

zmírající v suchém klestí.

Svaně určitě se zdálo,

zarděla se přehluboko,

jakby na ni spočívalo

zelené, zlé hadí oko.

Plaše jen se políbili,

rozešli se v nepokoji,

Svana těžce loučila se,

plaše prchla v jizbu svoji.

Na poduškách ležíc bílých,

ani oka nezavřela,

jakby smrtka dotkla se jí,

pobledlá se divě chvěla.

Přemýšlela – vzpomínala,

kde jen viděla to oko,

jež se na ni zadívalo

příšerně, zle, přehluboko.

Které zřelo ve kštic změti

chvějící se ňadra její,

které zřelo studu purpur

hořeti jí v obličeji.

Ano, ano... vzpomíná si,

tíha větší nad olovo

na ňadra jí padá, ví již,

tak plá oko Hilbojovo!

Druhého dne záhy na to

vysmála se sama sobě,

touhou novou zalétajíc

ku večerní sladké době.

Přišel věrně, staré buky

vlídný zas jim skytly asyl,

tenkrát chvíli jejich lásky

nejmenší šum nepokazil.

Jako démant plálo nebe,

jako safír plálo moře,

milovali se, až ze snů

vzbudila je smavá zoře.

Čas vždy letí, milujícím

ale letí dvojnásobně;

prchlo léto, které k skráním

květů sta si vije zdobně.

Valem krátil se již večer,

delší jeho stíny byly;

v opadalém buků listí

vichr lká a žalně kvílí.

Posud denně v chvíli šera

věrně scházeli se v sadě,

ať již v tichu podjeseně,

v bouřlivých ať větrů vádě.

Denně přijel, ona denně

příjezd jeho vyhlížela,

napřed v šum vln, racků povyk

létla vstříc mu duše celá.

A když klesl v její náruč,

co tu bylo povídání,

a co v chvílích utišení

úsměvů a objímání!

A jak vždy byl rozchod těžký

ustavičně oddalován,

polibek jak nejluznější

pro mžik poslední byl schován!

Ale vítr divě úpí,

nad mořem v šer ptactvo hýká,

v tmu a noc on musí zpátky,

Svana chví se, Svana vzlyká!

V tmu a noc on musí zpátky,

jakou dálku v černé moře,

sotva sporá kmitne hvězda

dálném nebes na obzoře.

V tmu a noc – a ona sama

pak se na svém loži svíjí,

naslouchajíc, kterak v dálce

tančí vichry, v moři vyjí.

Vidí jej, jak člun svůj řídí

v temnotách svou silnou paží,

jak mu děsný úder větru,

jak vln příboj nepřekáží.

Slzy bílé na podušky

řinou se jí, až v svit ranní;

co posýlá srdce za ním,

tisíc žhoucích objímání!

Seděli zas jednou spolu

ruku v ruce v soumrak šedý,

oběma se divně zdálo,

že tu sedí naposledy.

Hlavu v jeho ňadra tulíc

zašeptala Svana jemně,

„Miláčku, jenž s celou láskou

tak se umíš tulit ke mně,

že jsem s celou duší svojí

s plesem tebe uvítala,

čí jsi syn a odkud jedeš,

v důvěře se nezeptala.

V mojí lásce všecko bylo,

mojí láskou vše se zhroutí,

teď, když zima denně bližší,

nutno nám se rozhodnouti.

Důvěra má v tebe celá

jako květ se otevírá

slunce lásky, staň se, co staň,

v tobě naděj má i víra!

Chceš-li sám, rci otci mému,

z kterých dálných přijel’s moří,

z reků kterého jsi rodu,

v moře sláň jenž vesla noří.

Nechceš-li, pak mně sám zjev to,

za tebe se vyznám směle,

od tebe já neupustím,

bys i byl syn nepřítele.

Jak chceš, dělej!“ – Nedořekla,

větve se v ráz rozhrnuly,

proti nim tvář šklebila se,

žasem oba ustrnuli.

V rámci rudých, dlouhých vlasů

pihovatá tvář se smála.

Vzkřikla Svana uděšena,

Hilboje v ní poznávala!

Zřela zelené ty oči

baziliščí, kruté, lstivé,

které jednou již se mihly

před ní v chvíli lásky dříve.

Cítila, jest pravda jistě,

nach jí stopil tváře oval,

každé hnutí jejich lásky

liščí zrak ten pozoroval.

Bozi vědí, jak již dlouho

jejich polibky se spíjel,

pod zeleným okem jeho,

nevěděli, jim čas míjel.

Tenkrát mih se a v ráz zmizel

jako přelud v rychlém chvatě,

ale dnes na ně se díval

drze, dlouze, nestydatě.

A než milenec moh’ Svany

vstát a skočit jemu v cestu,

podivně to zapraskalo,

zašustilo v holém klestu.

Z šera větví jak pod kynem

neznámého čaroděje

z houštiny se náhle noří

divé mužů obličeje.

Všichni s štíty v plné zbroji,

jakby zem se otevřela,

v jejich středu Grozvinovu

dlouhobradou hlavu zřela.

A než mohla přijít k slovu,

Hilboj vystoup z rámce snětí,

s šklebem v tváři, s bleskem v oku,

pěsť na meče rukověti.

„Zvědavosť tvou, holubičko,

nejlíp ukrotiti nohu,

myslíš snad, že holoubek tvůj

syn jest nesmrtelných bohů?

Ovšem podle všeho zdá se

nasvědčovat všecko tomu,

s šerem zjeví se, v tmě mizí

jako zloděj kol bran Jomu.

Ovšem nyní dobře chápu

tyto denní tvoje pouti,

i že synem Grozvinovým

musila jsi pohrdnouti;

že nad syna velekněze

sprostý zde se vznesl sluha,

za chotě že’s vyvolila

mořského si dobrodruha!“

„Zadrž, smělče!“ milec Svany

divě vzkřik – a již chtěl k zemi

sraziti jej – v tom sad celý

zahořel kol pochodněmi.

V jejich svitu nových mužů

ozbrojených dav sem spěje,

kníže Burislav to, za ním

Gure volá: „Co se děje?“

„Dcero! Dítě!“ – Mocný úžas

na rtech umrtvil mu slova,

před milenci vztýčila se

hrozná postať Grozvinova!

„Co se děje? Mocný kníže,“

Guremu v otázku skočí,

„že jsem ve tvář nelhal tobě,

na vlastní se přesvědč oči!

Cizincům, jak sám to vidíš,

jesti tato dívka vzdána,

neznámého dobrodruha

za milence má tu Svana.

Mlčíš, starče zeslepený?

Pěkně hlídáš mrav své dcery!

Tak zde scházejí se denně,

noci plášť když spadne šerý.

Takto cukrují se denně,

a kdo vědět můž’, co zrady

na Jomu a na otčině

v nocích těch se páše tady!

Však si dal můj Hilboj práci,

nezvratný zde důkaz, kníže,

jakým poutem vázán Gure,

jak pes cizákům dlaň líže.“

„Dosti!“ Burislav děl kníže,

„vidím, rty tvé pravdu děly.

Ale kdos ty, zjev nám pravdu,

mladý cizinče a smělý!“

„Kdo jsi, pověz!“ – starý Gure

knížeti též přisvědčoval.

„Jakým kouzlem jsi mou Svanu

podmanil a očaroval?“ –

Nepustiv dlaň Svany z ruky

předstoupil jun smělým krokem

a po celém shromáždění

klidným rozhlédl se okem.

„Jakým právem? Šedinám tvým

a pak že jsi otcem Svany,

odpouštím ti otázku tvou.

Zákon lásky svrchovaný

svedl nás, tím řek’ jsem dosti,

ale otázka tvá druhá

určitější vyžaduje

odpovědi – dobrodruha!

Ano, vyznávám to s pýchou,

moře jsem já dobrodruhem,

vlny krotím, větrům čelím

v boji divokém a tuhém.

Chceš-li znát mých svalů sílu,

pohovořme spolu meči,

před otcem i před knížetem

podle řádu, v správné seči.

Slyšel jsi mne, Ryšavý pse,

jenž jsi běsu vypad’ z oka,

kdo jsem? ptáš se. – Nuže, věz to,

Aki jsem, syn Palnatoka!“

Děl a Svanu chvějící se

přitiskl k své mužné hrudi,

ani nezřel, jaký úžas

toto jmeno ve všech budí.

Obnažené klesly meče,

vztyčené též hlavy klesly –

„Palnatoka!“ – „Palnatoka!“

výkřiky s rtů všem se nesly.

„Starče,“ Aki pokračoval,

„bez lsti, falše, tvoji dceru

Aki já, syn Palnatoka,

právem lásky za choť beru.

Burislav to vidí kníže,

s ním to vidí národ celý,

a kdo s tím by nesouhlasil,

ať mi stojí v slovu smělý.

Ví sám, kde mne vyhledati,

do tří dnů jej čekat budu.

Vzhůru, Svano, netřeba ti

obličej svůj skrývat v studu!

Viď, jdeš se mnou?“ – „Ano, drahý!“ –

a již rval ji mocnou paží,

k lodi kráčel, nikdo v cestu

nevkročil jim ze všech stráží.

Nikdo nehnul brvou ani,

ani mečem ve vteřině,

se Svanou se octl Aki

v pevné svojí lodě klíně.

Vesla šplýchla noční tiší,

do dálky šat zavlál bílý

a jak střela od tetivy

temná loď v noc temnou pílí.

Mlčky stáli proti sobě

Burislav a Gure v žasu,

Hilboj vztekem pěstě svíral,

Grozvin rval si stříbro vlasů.

Ve sloup oči vytřeštěny

muži stáli obráceni,

k moři v dálku zírajíce

jako v sochy proměnění.

A jen starý Gure stíral

s povzdechem si slzu s oka,

v dálku patře, kam unášel

dceru mu syn Palnatoka.