PÍSEŇ O VINETĚ. (ZPĚV IV. VIKINGOVÉ.)

Vikingové, Vikingové,

bílí orli mořských plání,

jak jste rozlétli se světem

v lidstva slavné chvíli ranní!

Člověku zem nestačila

v jeho zápol, ples i hoře,

živly musil osedlati,

a tak osedlal si moře.

Ó, ty slavné první jízdy

na těch rychlo sbitých prámech,

první bdění ve obzorů

nekonečných, valných rámech!

Ó ty první dlouhé plavby,

ó ty první mořské bitky,

vítězství a kořist hojná,

únosy žen, slavné pitky!

Bohatýrským skutkům pole

nesmírné se otevřelo,

bílých orlů mořských plání

jak se v dálku rozletělo!

Postavy zřím starých králů

velké, vzpřímené a hrdé,

čela jako z bronzů štíty,

pěstě jako křemen tvrdé.

Postavy zřím bohatýrů,

kolébkou jichž štít byl dutý,

a jich život jako moře

zmítaný a drsně krutý.

Postavy zřím starých bardů,

v jejichž čelech moudrost věků

skryta byla a v jichž harfách

písně nesmrtelných vděků.

Zřím je, kterak do balvanů

jako v srdce runy ryli,

dřív než svými mrtvolami

bojišť v krvi pláně skryli.

Šírá, valná jejich stáda

přihnala se od severu,

od Islandu, z Irska, Grónska,

z Norska, Dánska v každém směru.

Při fičení severáku,

při severní bledé záři,

v třesku hromů slétali se

jak skal orli – samotáři.

Mezí neznala, ni hranic

říše jejich pohyblivá;

byli tu – a zítra po nich

plachta stanů větrem splývá.

Byli tu – dnes hřmí to dále

hořících měst při pochodni;

země sotva tkli se patou,

pravá vlast jich říše vodní.

V mlžných fjordech pod skal štíty

rodů jejich dvorce bílé

pusty stojí, co jich páni

světem bloudí beze cíle.

Na krátkou jen dobu v zimě,

vysoko kdy leží sněhy,

pusté vzplápolají krby,

prázdné oživnou zas břehy.

Harfy zvučí v Skaldů písni,

kteří v třesku rohů pějí,

o výpravách, nebezpečích

v dálných zemích vyprávějí.

Hrdé ženy plnoňadré

ku svěžím se dětem kloní,

poupě lásky v sněhu klíčí,

velkých činů zvěst je cloní.

Krátký sen to zimní noci,

a zas lodi mořem letí,

v lan a plachet svist a ševel

mečů třesk zní v řeží změti.

Zas to bouří zemí, břehy,

zas to hřímá mořem dále,

živí dole, mrtví v mraku

mostem duhy ku Walhale!

Věků clona dávno spadla,

zhaslo vše, jen žijí zkazky

výprav, bojů s bohy, lidmi,

velkých skutků, velké lásky.

Žijí, hlučí v bouři vichrů,

v moře táhlém, šumném lkání

a vy s nimi, Vikingové,

bílí orli mořských plání!

Ožil náhle starý Jomsburk,

jenž se týčil nad Vinetou,

jakby jakýs zázrak zdrtil

kletbu jeho dlouholetou...

Založen kdys od Haralda,

jakby hlídati měl Jumne,

pustý dlouho on se zhlížel

v kalné mořské pěně šumné.

Druhdy osazen byl Dány,

prázdný v mořský val dnes hleděl,

kamenný lev obrovitý

sám nad hlavní branou seděl.

Zříceninou ten val tměl se

v jitra nach i v noční stíny,

moře šum jen jednotvárný

dozníval v něm teskně líný.

Náhle však se rozhlaholil

řehtem ořů, echem kroků,

cizích hlasů rozhovory

holdujících Palnatoku.

Ten sem přistál jednou večer

s loďmi svými čtyřiceti

nečekaně jak blesk s nebe,

jak sup v prázdné hnízdo sletí.

Když choť Álof zemřela mu,

v Bretlandu víc neměl stání,

Björnovi říš celou svěřil,

v dálku vyjel v třesku zbraní.

Skotsko zpustošil i Irsko

výpravami za tři leta

a teď ku Vendickým břehům

jak sup lačný lupu slétá.

S třiceti on vyjel loďmi

prázdnými do proudů hromu,

s plnými teď čtyřiceti

ocitnul se v branách Jomu.

Přišel, nikoho se neptal,

jak to bylo jeho zvykem,

usadil se v prázdný Jomsburk

vjezdu svého prvním mžikem.

A to byly jeho lodě,

které v mlhy husté tříšti

zřeli muži od Vinety

a v nich věštbu zkázy příští.

Z Jomsburku teď Palnatoki

vyjížděl si na vše strany,

odtud v Jumne přijel Aki,

statný muž dnes krásné Svany.

Proto Burislav dnes kníže

v starý palác svolal radu,

nerozhodnutí v nejistotě

proto šedou cuchal bradu.

Přišli zas, jak bylo zvykem,

reci, kupci, lid všech stavů,

s žasem vyslechnuli všichni

o Jomsburku divnou zprávu.

Kníže pověděl jim všecko,

prosil, aby uvážili,

k Vikingům jak chovati se

mají v této kruté chvíli.

Musil přiznat, ve přístavu

i na valech bez přípravy

cizinci jsou zaskočeni,

lodí řadou, mužů davy.

Musil přiznat, trpět musí,

čemu nemoh’ zabrániti,

dlužno přemítat však při tom,

vlast jak možno zachrániti.

Jisto jest, že Palnatoki

schytá nyní všecky lodě,

ať sem půjdou za kupčením

nebo vichrů po náhodě.

Schytá je a všecky zloupí,

od mládí jak zvykl tomu,

a vše poklady a zboží

uzamkne pak v hradbách Jomu.

Oni Vendi a zde páni

mohou se jen dívat z dálky,

obchod jich jak propadává

v oběť bohu divé války.

Zří to – nemají však síly

urvat Jomsburk nepříteli,

jednat však s ním káže nutnost,

opatrnost též to velí.

Burislav to všecko řekl,

vysvětlil bez vášně, klidně,

naděj choval, Palnatoki

s nimi jednat bude vlídně.

Vždyť přec Aki, synek jeho,

za choť sličnou urval Svanu

(přitom kníže obrátil se

v tu, kde Gure seděl, stranu).

Dlužno zde jej zachytiti,

otálením zmar všem kvačí...

(děl, však při tom dobře shlédl,

jak se starý Grozvin mračí).

Praví dál, že nutno posly

k Palnatoku vyslat brzy,

rychle tomu osten zlomit,

vetřelcem že vpad’ sem drzý.

Dodal, prohlížeje řady

všech svých rádců, málo slovy,

že by nejlíp slušelo to

Guremu a Grozvínovi.

Mají na Jomsburk se vybrat,

před vetřelce předstoupiti,

uvítat jej, že chce kníže

přátelství s ním uzavříti.

Budiž tedy Jomsburk jeho,

on buď slavným Vendů hostem,

k srdci jeho rekovskému

budiž Svana sladkým mostem!

Ano, tak to nejlíp bude,

líp je spřátelit se s vrahem,

Akiho sám osud vedl

k Svaně v okamžiku blahém.

Což má pouze drzý Viking

nekonečné po prostoře

chytat lodě, zadržovat,

což jest pouze jeho moře?

Líp je, sbratřiti se s nimi,

o kořist se svorně dělit,

společnému nepříteli,

buď on kdo buď, mužně čelit.

Vyslechli řeč Burislava,

svorně přisvědčili všemu,

s prosbou se pak obrátili

ke Grozvínu, ke Guremu.

Poselství by členy byli,

jež má do Jomsburku jíti,

Palnatokimu vše vzkazy

Burislava vyříditi.

Rozšuměla síň se bouří

svorných tisícerých hlasů,

v Gureho dlaň, v Grozvínovou

každý skládal vlasti spásu.

A tak s Grozvínem zas Gure

mlčky stáli proti sobě,

knížeti jak odepříti,

národu jak v také době?

Mlčky klonili své hlavy

každý hledě v jinou stranu –

starý Gure jen se těšil,

při tom že svou uzří Svanu.

Na Jomsburku Palnatoki

sebral hojný lidu nával,

a vše valy a vše střílny,

věže opravovat dával.

K nebi vršil velké hráze,

poroučel vln divých splavu,

spoutal v zátoku je úzkou,

kterou zpevnil ku přístavu.

Tři sta lodí pohotově –

Tak byl tento přístav velký –

shromážditi se tu mohlo

vedle sebe dle své délky.

Z valů pevně obrněných

velel sedmi vzpnout se branám,

které čeliti by mohly

rozmanitým světa stranám.

Klenuté jich stropy byly,

všecko žula nerozborná,

v každé bráně čněla vrata

těžká, dubová a vzdorná.

Skuty železnými pláty

byly fošny sukovité,

hřeby kolem bronzovými

v zlato hořícími kryté.

Trojí řetěz těžké váhy

sdrhnul sanice bran mžikem,

trojí závory se kladly

kolmo přes vrata i šikem.

Devatery byly zámky,

které dopadaly těsně,

devatery stráže byly,

jež se střídávaly přesně.

Obrovitém na klenutí,

které neobsáhly zraky,

mohutný se kastel zvedal

nesa těžké strojní praky.

Takto kol byl střežen přístav;

za řetězy, valy, svory,

hromadil tam Palnatoki

kořistí svých celé hory.

Za výstražný bran těch odznak

nejvýš kamenný lev řvoucí

proti slunci pozvedal se,

síly symbol všemohoucí.

Nyní ať již svět se vzteká

v blesku, vichřici a hromu,

ať se celé nebe bouří –

odolají hradby Jomu.

Když byl zpevněn Jomsburk celý,

na nádvoří velké hradu

svolal muže nejmoudřejší

Palnatoki na poradu.

Přišli všickni, ku dlouhému

kamennému sedli stolu,

pili z rohů medovinu,

při tom radili se spolu.

U vchodu již Palnatoki

oslovil je touto řečí:

„Síla veliká je vlastnost,

ale opatrnost větší.

Pokladů a statků dosti,

pravda jest, jsme nakupili,

nehodno však, v nedůstojné

bychom prázdni otupili.

Něco získat silou ducha,

rukou svou neb lsti své léčí,

mnoho jest, však udržeti

vyzískané, ctnost je větší.

Je-li kámen vržen v hloubku,

leží na dně, povrch zvíří,

ať si leží, neví, jaké

kolem sebe kruhy šíří.

Jako vítr sláva světem

v zvěsti troubu dujíc letí,

ale záhy nepěstěná

bývá prázdnou bajkou dětí.

Oheň otců na ohništi

můž’ síň temnou ozařovat,

ale záhy zhas by, kdybys

nedoved jej udržovat.

Na počátku v každé dílo

málo sil vždy bývá dosti,

ale potřeba sil vzrůstá

tvého díla mohutností.

Hrdě pne se Jomsburk výše

z nerozborných srouben kvádrů,

co však zdí a hradeb síla,

kdyby nahnilý byl v jádru?

Hrad je pouhá vnější slupka,

která jádro – muže tají,

ať se jádra – naše duše

balvanům těm podobají!

Jediná moc sílu tvoří,

tou jen roste vrahů bázeň,

dobrých rozmach, a tou silou

jesti přísný řád a kázeň.

Jako obruč drží v sudu

zralé révy vzácnou šťávu,

zákon v uzdě držet musí

bujné srdce, vzdornou hlavu.

On je největší pán světa,

svrchovaný nad vším sudí,

a ten mějte vrytý v hlavě,

a ten psaný noste v hrudi!

Musí každý být si vědom,

co chce zákon a co velí,

a čím víc kdo poslouchá jej,

tím víc rek a muž je celý.

Proto jsem vás všecky svolal,

byste o tom radu vzali,

v balvan runami a ohněm

v srdce svoje zákon vpsali.

Zákon, jehož svaté sazby

byste sami vymezili,

nejlépe, kdybyste sami

nad sebou teď zvítězili.

Léta přelétla všech skráně,

pojínil věk vaše brady,

zkušeností máte dosti,

tož se raďte dohromady!

Netrapiž vás hlad ni žízeň,

nerušte vás noční stíny,

sluzi donesou již krmě,

dolijí roh medoviny.

Můžete se radit přes den,

můžete noc nastaviti,

jen na čem se usnesete,

hleďte v zdobné věty vlíti.

Úsečné a krátké věty,

které svojí ve paměti

nejprostší všech, ano dítě

pro vždy může udržeti.

Nyní znáte vůli moji,

nechvátám a nehartusím,

ale co jsem umínil si,

dovršeno uzřít musím.

Nejezdil jsem proudy moře

celý mužný věk i dětský

pro sebe a syna svého,

ale stejně pro vás všecky.

A že nechci, by mé dílo

potkalo se jednou zmarem,

chci je spjati pevným řádem,

zřít je ověnčené zdarem.

A náš zdar je v síle, slávě,

proto pokynů mých dbejte,

po tři dny a po tři noci

raďte se a přemýšlejte!“

Zaburácel hlahol síní,

s rohy v pěstích všickni vstali,

vypili a usedli si,

hovořili, rokovali.

Rokovali tři dny celé,

rokovali po tři noci,

železné tak skuli svory

řádu, zákonu a moci.

U stolu skald Stefnir seděl

a jich rady, tužby, stesky

rýdlem z kovu zapisoval

zatím na březové desky.

Ale v tom, co zapisoval,

než se mnohý z rádců nadál,

v řízné tvary poutal smysl,

rytmem myšlenky jich skládal.

Neb ač moudrost klíčí v srdcích,

v rytmu písně zrá a kvete...

Čtvrtého dne Palnatoki

za stůl sed’ a pravil: „Čtěte!“

Povstal Stefnir v čele stolu:

„Toto Palnatoki praví:

Základ každého buď skutku

v těle zdravém též duch zdravý.

Proto může obce naší

řádně členem každý býti,

jehož věk od osmnácti

roků spěje ku dvacíti.

A pak dále; že však svěžest

brzy se silou se tratí,

nesmí nikdo přijat býti

po minulých padesáti!“

Přikývnuli všichni hlavou,

ve souhlasu ruce zvedli,

pokýv hlavou Palnatoki

knír si pohlazuje zšedlý.

„Svobodný být každý musí,

volný ve všem duší, tělem,

přinést vlastní musí zbraně,

by vstoup všady s volným čelem.

Znáti musí naše řády

a je v mysli zachovati,

příbuzných ni přátel nemá

o radu se při tom ptáti.

Volný mezi nás ať vstoupí,

volný odstoupiti může,

pokud přímost na čele má,

pokud sílu v pažích muže.

Kdyby k boji dojít mělo,

přísně hleď, by v potýkání

hruď čelila vždycky hrudi

se stejnou a rovnou zbraní!

Takto pro čest, statky, slávu

můž se každý jak chce bíti,

ale padne-li mu soudruh,

jeho smrt on musí mstíti!

Stěžovat si nikdo nesmí,

ani babské vésti řeči,

zabit buď, kdo radí v ústup,

svatý buď, kdo padne v seči!“

Bouřně všichni zajásali,

každý si to pochvaloval,

když se napili a sedli,

Stefnir dále pokračoval:

„Kořisti když někdo z mužů

– lhostejná buď její cena –

zmocní se, buď mezi všecky

tato kořist rozdělena.

Rozdělena stejným dílem;

kdyby toho neučinil,

vyvržen buď z obce naší,

neb tak sobectvím se špinil.

Střez se každý síti sváry,

uvázne svár vždy v své léči,

více váží němý skutek

nežli prázdné bláznů řeči.

Střez se každý v naší obci

pomluv mrzké símě síti,

zaslechneš-li – neposlouchej,

slyšíš-li, hleď uvážiti!

Pravý muž vždy sobě stačí;

proto má být každá žena,

prazdroj neřesti a bědy,

z naší obce vyloučena.

Čím je krasší, líbeznější,

rychlejším tě utká svodem,

rozkoš opojný jest nápoj,

pit však buď jen mimochodem.

Jomsburku práh nepřekročí

proto žena v oddech sladký,

výjimku jen z toho činit

mohou reků staré matky.

Stinný hvozd a širé pole,

volný vzduch a hvězdy boží,

noci plášť, poduška vřesu

stačí k svatebnímu loži.

Rozkoš dlouho nepotrvá,

zhořkne příliš užívaná,

když jí vzdáš se, hleď ji shodit

jak nezkrotný hřebec pána...“

Poprvé, co Stefnir skončil,

souhlas nezněl v ústret jemu,

v rozpaku knír mnohý kroutil

šeptaje cos druhu svému.

A šept rostl v hlasný rozruch:

takto v letě do obilí,

z bezdné tůně modrých nebes

tichounký se vánek schýlí.

Sem tam zprvu klasu tkne se,

v přeletu jej sotva zlíbá,

ale za klasem klas hne se,

s druhem druh se rozkolíbá.

A šept s ruchem jsou již vlnou,

která vstala z nenadání,

kde se vzala, tu se vzala,

a již letí klasnou plání.

A šept roste stále větší

a již skoro roven šumu,

celé klasné pole zpívá

matky země starou dumu.

Zpívá svatou píseň chleba,

božskou píseň lidské práce,

v bouři klasů šum ten roste,

naděj v něm i resignace.

Této hlasné písni klasů

v síni rovnal se šum šeptů,

ale brzy propuk’ v bouři

odboje a hlučných reptů.

Nebyla to píseň klasů,

vichru van to v hvozd i proutí,

hukot, pod kterým ti zdá se,

že se celý prales zhroutí.

Vřelo, kypělo to, znělo

hlasné lání, zvuky divé

hněvu z toho vyrážely,

vzdoru křiky jednotlivé:

„Jak že?“ – „Bez žen žíti máme?“

„Nad tím věru rozum stojí! –

Čí to nápad?“ – „Který blázen

horšího z nás blázna strojí?“

„Řež je krušná, žízeň pálí,

v samých půtkách život pádí,

a jen měkká ruka ženy

zvedá, sílí, těší, chladí!“

V hovoru tom náhle k dveřím

všech se obrátily zraky,

sinalý a bled až k smrti

stál na prahu jejich Aki.

Poslední on zaslech’ ještě

drsné věty Stefnirovy,

chvíli naslouchal, co síní

znělo k němu mužů slovy.

A než mohl Palnatoki

vpadnouti v to klubko sporu,

předstoup Aki, zahovořil

hlasem odboje a vzdoru:

„Co jsem slyšel, těžko věřit,

komu má ten zákon platit?

K tuleňům chci raděj moře,

k hadům jeho chci se vrátit.

Sestár’ tak jsi, otče milý,

schvátilo tě zapomnění

od té chvíle, po tvém boku

co již matky Alof není?

Pravdu máš, jest život bojem,

jinak byl by bez vší ceny,

co však platen je, když nad ním

nevznáší se oko ženy?

Oko ženy žehnající

smírné, klidné, sladce snivé,

věnčící roh i meč k boji.

Však’s to oceňoval dříve!

Avšak co mne plní žasem,

Stefnire, ty, muži zpěvu,

jak’s moh’ klidně čísti řád ten?

Mne to nutí ke úsměvu.

Pro mne žijte si, jak chcete,

řež i plavby žitím zvete,

zkuste to, však bez žen dlouho,

Vikingové, nebudete!

Doplňkem jsou slastí krbu,

k slávě bojů, ale nutným,

bez žen nebudete národ,

davem tuláků jen smutným!“

– „Ano, Aki pravdu mluvil!“

nejeden hlas zved se v davu,

– „Nutno krb mít, ženu nejdřív,

potom vlast a potom slávu!“

Mlčky starý Palnatoki

v křesle starém knír si kroutil,

v dumy vnořen jakby hleděl,

jeho snů jak hrad se hroutil.

Viděl v Bretlandu dvůr starý,

nejkrásnější kde žil roky,

viděl Alof zlatovlasou,

v duchu stíhal její kroky.

Kolem krbu, kolem lože,

jak se s vážnou péčí snaží,

cítí, jak jej raněného

zvedala kdys dívčí paží!

Vidí tu modř její očí,

jako lnu květ snivé zraky,

tytéž oči, které po ní

jediný syn zdědil – Aki.

Usmívá se v dumě svojí,

rád by ten svět zpět si stvořil,

jako ve snu dále slyší,

co v tom Aki zahovořil.

– „Pěkné je to přivítání

u sta hromů ve zdích Jomu,

když si, otče – rozuměl’s mi? –

nevěstu svou vede domů!

Na výsměch mi, staří skopci,

nový řád zde osnujete,

v tom, co celá mladost moje

jásá, zpívá, hárá, kvete?

Mluvte, kde byste dnes byli,

chaso trpaslíků malá,

kdyby ústa vašich otců

před lety kdys nelíbala.

Aki já, syn Palnatoka,

zákonníku ten list podlý

vytrhávám – neb chci život

tam, kde moje noha prodlí.

Nechci se jak bídný zloděj

za požitkem po tmě krásti,

krásnou ženu chci svou zváti,

co jest mé, tím plně vlásti.

Kradmo ne ve stínu hvozdů

na spěch jen a mimochodem,

doma chci ji objímati

před bohy a před národem!

Zde ať stojí!“ – Ustoup zpátky

a již chvějící se Svanu

přived v okruh bohatýrů;

jakby v temné síně bránu

Stouplo velké, zářné slunce,

v prosté říze své tu stála,

v hrdé kráse mládí svého

tiše se jen usmívala.

K miláčkovi tulila se,

jako v sadě pod Vinetou,

co jí v líčku úbělovém

plné studu růže kvetou.

Nahou, bílou, plnou páží

Akiho si tiskla blíže,

zmlkli reci, bohatýři,

zmlkl Palnatoki kníže.

Stefnir Skald své probral vousy

prsty mdlými jako struny,

bohyní se být mu zdála

snící v lese v svitu luny.

Nový šepot – ale chvály,

souhlasu se síní nese,

jako když se rozhovoří

buky, duby, habry v lese.

Skočil v křeslo Palnatoki:

„Buďtež s vámi bozi, děti,

o poslední sadbě řádu

bude nám však přemýšleti.

Pravdu děl jsi, milý Aki,

kterou nikdo nepředělá,

muž a žena – a pak dítě

pravá světa moudrost celá.

Ale my jsme bojovníci,

marný spor by byl – jej zkrátím,

Stefnire, o ženách větu

z řádu toho škrtni zatím!“

Pokynuli všichni v souzvuk,

zavdali si všichni rohy,

Svaně, Akimu se zdálo,

že se octli mezi bohy.

Zazněl roh a proti němu

druhý roh se ozval z dáli,

kamenní lvi na cimbuří,

zdálo se, že naslouchali.

S rachotem a se skřípěním

padací most sletěl dolů

k pestré druži pod Jomsburkem

čekající ve údolu.

Z Vinety sem poselstvo jde,

skvostné řízy, brady šedé,

starý Grozvin, starý Gure

přes most padací je vede.

Třicet mezků za nimi jde,

pytli hojně obtížených,

zlato, sloň i jantar vezou,

spoustu vzácných darů cenných.

Koberce až z Byzancie,

zlaté sochy, štíhlé vásy,

ze skla šperky, odraz světla

z kterých samé duhy hází.

Dobré, kalené též zbraně,

dílo domácích též dlaní:

pestré řízy čistých pláten,

v nichž plá kvítím lučním tkaní.

Číše, korbele a rohy,

v krajích zlatem lemované,

křivé meče, damascénky,

štíty, luky okované.

Toto všecko do Jomsburku

Palnatoku nesou darem,

nad nimi by smiloval se

a je války nestih’ zmarem.

Mračný jak bůh na svém trůnu

Palnatoki v prostém hávu

Vinetské ty přijal posly,

věren otců dávných mravu.

Nepyšnil se svojí mocí,

nechal je, by hovořili,

nesnesl, by v prachu před ním

prosebně se pokořili.

Nevšiml si darů jejich,

jež mu nesli okázale,

kázal odnésti vše vedle

jako zboží ceny malé.

První z poslů mluvil Grozvín

jménem Burislava kněze,

vyčítaje z dlouha dary,

které jeho jménem veze.

Mluvil jménem volných Vendů,

kteří na pomoří vládnou,

ale raděj obchod pěstí

nežli mečem ránu pádnou.

Mluvil rozvláčně a suše –

Gure kašlal vedle něho,

těkaje svým zrakem kolem,

zrakem starce zvědavého.

Jakby v tomto hradě šerém

svojí dcery stopu hledal,

nepokojně rozhlížel se,

co mu Grozvin mluvit nedal.

A když v posled výmluvnosti

bujný příval Grozvin ztiší,

s významným děl Gure hlasem:

„Velký vůdče, jsme si bližší!

Bližší, nežli sám snad tušíš,

dceru mou má syn tvůj, Aki –

ať je šťastna, já jí žehnám...“

pohnutím zmlk, sklopil zraky.

Ale mračný Palnatoki

jakby nerozuměl tomu,

jal se mluvit nesouvisle

o rozvalech zpustlých Jomu.

Vypravoval, se svým lidem

náhodou jak v kraj ten přišel,

od Haralda v dobách dětství

o Jomsburku hradu slyšel.

Zpustlého se ujal nyní,

dobrým sousedem chce býti,

svárů nevyhledá nikdy,

pouze pro své chce se bíti.

Vinetu zná z pověsti jen,

ale dosti slyšel o ní,

vzkáže pozdrav Burislavu,

dvacet pošle jemu koní.

Bílých koní, čistokrevných,

ze Skotských je přivez plání,

děkuje mu za vše dary,

jantar, sloň a pestré tkaní.

Podotknul dál, jestli Vendi

s nimi sdružiti si přejí,

ať to zkusí dle sil vlastních,

věrní otců obyčeji.

Špatně nepochodí při tom,

bozi Valhaly jsou svědky!

Co děl o Svaně i Akim?

Nemíchá se v dětí pletky.

Dcery své zde neuvidí,

byltě zákon přijat všemi:

nesmí mimo matky hrdin

žena chodit Jomu zděmi.

Svana s Akim, s lidem jeho

ve stoletých buků stínu

žije v dvorci blíže cesty,

která vede do Kaminu.

Může ji tam navštíviti,

jistě uvidí jej ráda – –

Nevšim’ si, jak Grozvinovi

v divém vzteku chví se brada.

Kynem ruky propustil je

ujistiv je přízní svojí,

pěšky přes most provodil je

k oděnců i mezků roji.

Dvorně kázal pozdravovat

ještě jednou Burislava,

za nimi pak ještě v pozdrav

chocholem své přílby mává...

Od Jomsburku ku Vinetě

Gure, Grozvin, starci jeli,

o svém poslání a cestě

ku Vikingům přemýšleli.

Jsou či nejsou nepřátelé?

Možno srozumět se s nimi,

účastnit se výprav jejich

s mužstvem svým i loďmi svými?

– Co můj Hilboj, bude pomstěn?

Grozvin sebe ptal se v duchu.

– Co má Svana, bude šťastna?

Gure šeptal v sladkou tuchu.

A již blížili se k městu,

lidu již je vítal nával,

v hrad je vedl k Burislavu,

jenž je dávno očekával.

Nepokojně mladý Hilboj

Grozvinovi ve tvář hleděl,

než mu všecko o své cestě

i o Svaně vypověděl.

Zoufale jen třásl hlavou,

jak je s Akim šťastná Svana,

hryzl rty až na krev, sípěl,

stará ožila v něm rána.

Zhrda, hněv a zamítnutí

šlehly v hruď mu, rovny blínu,

až ztopily jeho duši

v neproniklém pomsty stínu.

Jedno cítil. Mstít se musí

Svaně za ten hrozný svízel;

sotva Grozvin dopověděl,

Hilboj v šeru nočním zmizel.

S čtyřicíti vyjel muži

na tu cestu do Kaminu,

kde se tajil malý dvorec,

ve stověkých buků stínu.

Jeli tiše, jakby koně

nohy podvázané měli,

chvíli cestou stavili se...

Naslouchali... v dálku zřeli.

A zas jeli... S koňů tiše

nedaleko dvorce slezli,

jako kočky v mokré trávě

po břiše až k dvorci lezli.

Dvorec v hlubokém spal tichu,

bezpečně on jitra čekal,

ani kura nehnula se,

na dvoře pes nezaštěkal.

Rudý žeh... a střecha hoří!

A již z pochvy letí meče,

pokřik zazní napadených,

chřestí šípy v ohni seče.

Těžká povolují vrata,

žár jak proutí kruší trámy,

polonahý klesá Aki

pod Vinetských sekerami.

Hilboj vniká v tichou jizbu,

s lože s šklebem Svanu trhá,

za sebou ji dvorem vlíkne,

na oři s ní v běh se vrhá.

A již letí černou nocí,

do vysokých trav se noří,

co za nimi hnízdo lásky,

bílý dvorec, z čtyř stran hoří!