PÍSEŇ O VINETĚ. (ZPĚV V. TRYZNA.)

Jeli, hřměli černou nocí

v divém trysku, v divém letu,

létli, jak ta mračna letí,

přes moře a přes Vinetu.

Jako příšery se mihli

skrze stmělou města bránu,

zabočili podél moře

břehem na východní stranu.

Tisíckráte volat chtěla

Svana schvácená a bledá,

ale darmo v tomto cvalu

přes práh rtů jí slovo hledá.

Jako kleštěmi ji Hilboj

držel v silných pažích pevně,

sotva uškub se a zaklel,

sotva bodl oře hněvně.

Kam to jedou, nevěděla,

v duši, v očích se jí tmělo,

ohně praskání a střechy

v řeže hluk jí ve sluch znělo.

Stromy, keře, stavby, hradby,

všecko jen se mihlo před ní,

černou freskou bylo nebe,

jež se více nerozední.

Hilboj vztekle bodal oře...

v tom se zastavili rázem,

cítila, páž Hilbojova

jak ji lehce snesla na zem.

Snesla ji, však nepustila,

ke tmavé ji stavbě vlékla,

při čemž s rozkoší se chlipně

jí kol plných boků smekla.

Jakby ucítila plaza

přejížděti po svém těle,

bledá Svana zachvěla se...

K stavbě pokročil on směle.

Udeřil na desku z bronzu

klepadlem – zvuk rozletěl se,

chodbami zněl táhlým echem,

jakby přes hroby spěl, chvěl se.

Zasténaly těžké dvéře,

veřeje jich zaskřípaly,

sluhů řada s pochodněmi

vešla, za nimi se brali.

Úzkou, dlouhou prošli chodbou,

před sebou dvůr velký zřeli,

v kterém přísné sochy bohů

obrovitě k nebi čněly.

Sem tam mdle jen v obětišti

poslední se jiskra kmitá,

podle všeho hádá Svana,

že jest v chrámě – Svantovíta.

Všecku krev jí mrazí v žilách

pomyšlení toto děsné,

Hilboj divoce s ní smýká,

zdá se jí, že již již klesne.

Dobře ví, že starý Grozvin

velekněz je toho chrámu...

Co ji čeká? Kde se octla?

Kol zří moře zrady, klamu!

Cítí, kterak Hilbojovi

v milost, nemilost je vzdána,

půl jde, půl se nechá strkat...

Malá před nimi v tom brána

Tmí se v zdivu, vejdou do ní,

chodba úzká níž se kroutí,

cítí chlad jak ze sklepení

do zsinalých tváří douti.

Točité a úzké schody

hlemýždí se čarou vinou...

hmatají tmou, stěží rukou

zavadí o klenbu stinnou.

Níž a níž po kluzkých stupních

znavená se noha smýká,

Hilboj z drápů nepustí ji,

dobře dělá žalářníka.

Zdivo vlhké, kyklopické

ustupuje holé skále,

schody čím dál nestejnější

hloubějí se tmou vždy dále.

V jakés díře teď se octli

sloupů nízkých ve prostoře,

divně hučelo cos v dálce,

slouchá Svana – to je moře!

U jednoho sloupu, který

nízké klenbě dával rámě,

kamenný stůl nízký trčel

s řetězem ve stuchlé slámě.

Na ten řetěz k tomu stolu

bledou Svanu přikovali,

slyšela, jak temné rány

kladiva v kov dopadaly.

Při poslední klesla na zem

schvácená a vysílená,

slyšíc jen, jak řetěz řinčí,

ozvěna jak klenbou stená.

Slyšela, jak v kroků spády,

tratících se kamsi v dáli,

divý checht zněl... Hilboj to byl,

jeho kati s ním se smáli.

Pochodní svit slední zhasl

pod klenbou kdes – jiskra pouhá,

kolem tma... i klesla v slámu,

před ní noc... a jaká, dlouhá!

O podlahu čelem bijíc

v její stín své štkala hoře,

za skalou jen kdesi, z dálky

v odpověď jí znělo moře.

Znělo kvilem, znělo pláčem,

vycítila, jak se tříští

o ty skály bez soucitu...

zřela v tom svůj osud příští...

Nemohla si říci jasně,

co s ní bude dál se díti,

zřela jen to Hilbojovo

hadí oko, které svítí...

Zvedla se a zpátky klesla –

do noci jen křikla „Aki!“

Soucitná tma k ní se snesla

zvolna do duše i v zraky.

Nevěděla, kterak dlouho

ležela tu v těžké mdlobě,

jen v tmách sloupy rozeznala,

z náhla když zas přišla k sobě.

Hrubé, v skálu vytesané

jako stmělý hvozd kol stály,

v nedohledné tmě u stropu

ramena si podávaly.

Úzký otvor jako střílna

zabrán do stěny se vinul,

větru van jej prozrazoval,

tam kde v skále se tmou splynul.

Odtamtud též zřetelněji

slyšet bylo mořský příval,

jako hukot těžkých vozů

z dálky duněl – ticho zrýval.

Chvíli zdálo se, že usnul,

novým hromem vzkypěl zase,

aby dozněl skalnou kobou

jako povzdech ve ohlase.

Jednotvárná, k smrti smutná

byla tato píseň moře,

a přec, jediný hlas známý,

zněla v Svany tiché hoře.

Byla přece známkou žití

zde v tom živém Svany hrobě,

na chvíli když vzbudila se

ve svém ztrnutí a mdlobě.

Dlouhý stín od sloupu k sloupu

táhne se... zrak otevřela,

žhavý bod plál v tomto stínu,

rudý zážeh chvěl se, zřela.

Dlaň jej clonila a tiše,

jakoby nit dlouhou snoval

pavouk tmy, ten rudý zážeh

zvolna k ní se pohyboval.

Smýkal se a náhle stanul,

postať muže rozpoznala,

v černou řízu zahalena

vedle ní u sloupu stála.

Příšerný a malý hrbáč

malý kahan dlaní clonil,

s malým džbánem, s kusem chleba

nad její se lože klonil.

Chtěla naň již promluviti,

on však postavil vše k zemi,

k ústům prst vznes naznačuje,

nesmí mluvit, neb jest němý.

Odešel, jak přišel, zase,

černý stín se smýkal za ním,

Svana pouze vzdychla z hloubi

dlaně tisknouc k žhavým skráním.

Stálý šer a samé stíny,

zdali noc či den jest, neví,

pouze vichr slyší fičet,

bouřit pouze moře hněvy.

Ještě nedotkla se chleba,

džbánu kraj k rtům neschýlila,

jako věčnost se čas vleče

a jí stále mizí síla.

Padla v temný polospánek

více než snu roven snění,

na celém se třásla těle

v krvi cítíc žhavé vření.

Jako divoký vír smrště

zjevů tlum jí hlavou letí,

celá minulost, až k dnešku

ve horečné, divné změti.

Známé tváře, tahy cizí

v divé, fantastické směsi,

chvílemi jak bloudila by

mezi divokými lesy.

V skalin poušti rozeklaných,

dlouhé, pusté, nehostinné,

na útěk se musí dáti,

v tesy skalin, v sluje stinné.

Ve bludiště jejich vniká,

bez cíle se v tmu kams řítí,

strže, rokle, vodopády,

dračích očí sta kol svítí.

Prchá v dálku – oči za ní,

vzkřiknout chce – jí chybí slovo,

zmizelo vše... oko jedno

svítí tmou – jest Hilbojovo!

Rostl úžas na Jomsburku,

druha druh s tou zvěstí stavil,

čím to asi, že den třetí

Aki tam se nedostavil?

Jindy přišel s jitrem svěžím

ranní pozdrav dáti otci,

odjížděl pak, než se k zemi

sklonil černý prapor noci.

Čtvrtého dne večer teprv

polekaný posel přišel,

vypravuje, co od kupců

cestou ke Kaminu slyšel.

Na cestě že, v buků stínu

Akiho kde dvorec stával,

kouří smutná zřícenina,

trosky zdí a tříště nával.

Rozdupaná kolem země,

a v ní krve stopy rudé,

v kalu zbraně roztříštěné,

sledy kruté řeže všude.

Očazených trámů zbytky,

a pod nimi mrtvá těla,

ořů zjevný sled, kde cesta

k Vinetě se obrácela.

Vyslech zprávu Palnatoki,

ještě více zchmuřil čelo,

„Aki! Aki, drahý synu!“

žalně klenbou síně znělo.

„Kdo moh drzou rukou smělou

způsobiti dílo zkázy?

Odkud přišli noční žháři,

odkud přišli škůdní vrazi?

Na mysl mu dobře nešlo,

že to přišlo od Vinety.

Jak to dávno, Gure, Grozvin

že tu, sklánějíce hřbety,

milost jeho žádajíce,

stáli s převzácnými dary,

že se k němu s příbuzenstvím

chlubně hlásil Gure starý?

Dlouho vážil, rovnal v mysli:

Co tu slib a slovo platí,

ruky stisk a dary vzácné – –

Co as mohlo se tu státi?

Všestranně když zvážil všecko,

hvizdnul mezi prsty hlučně,

toulců chřest a pádné kroky

hlásily se zevšad zvučně.

Předvést kázal svého koně

v ruky velitelském kynu,

v sedlo vhoup se ukazuje

voji cestu ke Kaminu.

Sám se přesvědčiti musí,

vidět sám to místo hrůzy,

Aki je-li živ či mrtev,

jeho choť a jeho druzi.

Jeli s ním – ač, co se děje,

přetěžko všem bylo chápat,

jeli, hřměli černou nocí

v rudý, krví žhoucí západ.

Stanuli již, směr kde cesty

otáčí se ke Kaminu,

nezřeli dvůr státi bílý

v obrovitých buků stínu.

Zřeli pouze spáleniště,

z kterého dým hustý stoupal,

jehož chochol korunami

buků táhl, v nich se houpal.

Správně vše, jak sdělil posel,

trosky zdí, tříšť trámů kolem,

oj, zde řádila řež krutá

divě rozdupaným polem!

V krve kalu lidská těla

bledá, sinalá, a zdrána

nořila se, tyčila se,

čelo, hruď, bok – jedna rána,

kterak divoce se bili

v tmavé přepadení noci,

ničeho jak netušící

podlehli v sled větší moci.

V spáleniště, které hrobem

místo krbu bylo synu,

zadumán stál Palnatoki

ve rostoucím noci stínu.

Myšlenky jak černí orli

rvaly se pod jeho lebí,

jedinou z nich v hloubi cítil,

tu, jíž nejvíc zapotřebí.

Mrtvého mít musí syna,

vidět způsob jeho smrti,

tento nález rozhodčím zde,

tucha již jej hromem drtí.

Mrtvého mít, vidět syna

v sledním mžiku zemské pouti,

poznat pak, jak pad a umřel,

a pak – vraha uhodnouti.

Třikrát kývl šedou hlavou,

obrátil se k svojí druži,

pochodní sto kázal rozžít

a již muž je dával muži.

Půl jich hledati se jalo,

svítila půl druhá k tomu,

na pahýl sed Palnatoki,

v dumách zadíval se k Jomu.

Černé stíny duchovité

ve pochodní rudé krvi

míhaly se, stíhaly se

v stínech, v troskách, mezi drvy.

Nemusili dlouho hledat,

výkřik žasu prolét davy,

pochodně níž naklonily

k svislým kšticím bledé hlavy.

Věční bozi! – to byl Aki...

spánek rozražen měl zpříma,

bylo vidět, jednou ranou

jak bůh skácený zde dřímá.

Bez krunýře, i bez plátů

v lehkém krznu jen jak vyšel,

z ložnice od boku Svany,

útoku když povel slyšel.

Schýlili se čtyři muži,

bohatýrské zvedli skráně,

nastavili k sobě štíty,

položili tělo na ně.

Ku pahýlu odnesli je,

na němž dumal Palnatoki,

osudu jak těžká chůze

duněly jich pevné kroky.

K otce nohám položili

zkrvácené tělo reka,

mlčeli, tvář kryli v pláště,

slzu skryli, jež jim stéká.

Jako přeludy v kruh stáli,

pochodně výš vznášejíce,

aby mohl sirý otec

rozpoznati syna líce.

Zadíval se Palnatoki

ve Akiho bledou tváři,

kterak před ním šklebila se

ve pochodní rudé záři.

Zadíval se, dlouho, dlouho,

on, jenž stokrát v tvář zřel smrti,

jak by zkoušel vlastní sílu,

ptal se smrti, kdo ji zdrtí?

K slzám dojat probíral se

syna svého každým tahem,

léta mladosti s ním prožil

a pak ptal se, kdo tu vrahem?

Hněvem vzkypěl, v příští patře,

čím ten jeho syn moh’ býti,

co moh’ dobýt, plavbou dlouhou,

kde se mohl zakotviti!

A teď mrtev leží tady

nad prokletým Jomu prahem.

To mstu žádá. – Bude pomstěn!

Ale vědět jen, kdo vrahem?

Níž u nohou truchlícího

stařičký skald Stefnir seděl

s rysy v tváři strhanými

v žalost pána svého hleděl.

S tváře otce ve tvář syna

plachým pohledem svým těkal,

tuchy pln na příštích bouří

hrůzy plný výbuch čekal.

Příliš znal on Palnatoka,

příliš rád měl jeho synka,

nad mrtvým se vzbouzela mu

v duši mnohá upomínka.

Hošík lez’ mu po kolenou,

s dlouhým jeho vousem hrával,

a když k harfě pěl, tu vždycky

tichý vedle kmeta stával.

Bedlivě zřel na hru starce,

v každé umných prstů hnutí,

v každý rozmach tvůrčí jiskry,

v každé hlavy přikývnutí.

Po hře skald jej vzal si na klín,

taje hry mu vysvětloval,

do noci pak dlouho často

pohádky mu vypravoval.

Teď tu mrtvý, chladný leží...

duch co mračen ve přívale

na divokém hřebci cválá

s Valkyrami ku Valhale...

Stefnir zvedl hlavu k nebi,

jímž se černá bouře hnala,

zdálo se mu, divná smečka

po mostě že mlhou cválá.

Divé ženy prostovlasé,

s toulci, šípy okutými

jako bleskem v dál se mihly,

Aki hřímal mezi nimi...

Zrovna jak zde dole mrtvý

s čerstvou ranou v bledém spánku,

jakby znova krvácela,

rudší ohněm od červánků,

zdálo se tu Stefnirovi,

jak zřel k mračnům v těžkém bolu,

s Akiho že noční řízy

okutý šíp sletěl dolů,

snad byl blesk to z klínu mračen?

Vidění, jež zniklo v dáli...

za jezdci Valhaly dvéře

s temným třeskem zapadaly...

K mrtvému se sklonil Stefnir,

sotva uvěřit moh’ oku,

zlatem okutý šíp trčel

mrtvole ve levém boku,

s rysa hbitostí kmet shýb’ se

a šíp vyrval z rány hbitě,

stékala krev rudá z něho

při pochodní kalném svitě.

Pak jej podal Palnatoku,

lačně ten již po něm sahá,

za krzno jej dobře schová...

„Díky tobě, najdem’ vraha!“

V nemužné víc nekles’ dumy,

ale pokročil v střed reků,

vztyčen jak dub na skalisku,

hrdý ční do vichrů vzteku.

Pokročil, v kyn velitelský

olbřímí svou vztáhl ruku,

hlasem hromu zahovořil,

chtěje ztlumit vnitřní muku:

„Bratři, děti! nyní vzhůru,

dosti nářku již i bolu,

k Jomu zpátky – Akiho však

mezi sebe vezmem’ spolu!

Jakby živ byl, posaďte ho

v sedlo, dva jej podepřete,

naposled ať zacválá si

v bratrů davu! V před se hněte!

Divoká to jízda bude

jako blesku, jako hromu,

otec syna doveze si

v pohostinné krovy Jomu.

Prvním hradu na nádvoří

sám ho na hranici spálí,

potom svolá k slavné tryzně

všecky, kdož jej milovali.

Potom – ať to Donar slyší! –

ať mne kladivem Thor skácí! –

s objevením vraha jeho

poslední si vezmu práci.

Slyšeli jste? Dosti hoře!

Na koně a rychle v skoky,

vichře, zuř, mrtvého syna

vezu domů Palnatoki!“ – –

Na ráz vzchopili se všickni

posud v němém dlící hoři,

Akiho hned přivázali

pevně popruhami k oři.

Oštěp v ztuhlou pěst mu vtiskli,

přílbou kštice zkrvácené

pokryli, mu vzpírajíce

nohy pevně do třemene.

Divě hvizdl Palnatoki,

s pochodněmi hořícími

v čele hnul se celý průvod,

halen v smolnic černé dýmy.

A již v trysk se dali nocí

příšerná jak stínů smečka,

tmou jen bleskly jejich zbraně,

žár za nimi jako vlečka.

A již v trysk se dali nocí...

ve Vinety spící valu

udivení hlídačové

přihlíželi k tomu cvalu.

Žár před nimi, dým za nimi,

vše tak nezvyklé a cizí...

tuby než k rtům schýlit mohli,

jako vidění vše mizí.

V nízkých chatách na podměstí

mnohý zbuzen spáč se vzchopil,

chvíli za nimi v noc hleděl...

co to bylo – nepochopil.

Jak děl, všecko vykonáno:

v Jomsburku na prvním dvoře

hranice již vytyčena

ještě dřív, než vzplála Zoře.

Obložili drva slamou,

mrtvolu tam položili

v plné zbroji – s mečem v pěsti,

oleje pak přimnožili.

Kolem postaveny stoly

s řadou křesel, v dlouhé řadě

k plným rohům sedli všickni

jako v starodávné radě.

Sedli všickni v plné zbroji,

nad každým štít jeho černý

visel, co před každým trčel

meč v zem zabodnutý věrný.

Chvíli stáli v tiché dumě,

hlasně srdce nepostesklo,

sotva však že první slunce

nad Jomsburku valy blesklo,

kamenní jak na nich lvové

v hřející zář slunce živou

vztyčili by velké hlavy

s chundelatou svojí hřívou,

že se zdálo divákovi,

jakby v pozdrav slunci řvali,

všecky polnice a rohy

povelem se rozehrály.

Třímaje vích smolný v pěsti,

Palnatoki s bledou lící

přiblížil se velký, hrozný,

syna svého ke hranici.

Obří ruka chvěla se mu,

když vích přiložil blíž k dřevu,

plamen trysk, dým černý za ním

v skaldů chmurném žalozpěvu.

Se skloněnou hlavou všickni

stáli, koříce se bohům

nesmrtelným, meči v štíty

třeskli a pak sáhli k rohům.

Mlčky vypit první doušek,

mlčky všickni přihlíželi,

jazyky jak ohně rudé

těsně k mrtvole se třely;

kterak černé dýmu sloupy

slunce tvář jim zastínily,

ženouce se jako mračna

v dálku. – Všickni mlčky snili.

Znovu rohy naplněny.

Každý rek pod štít svůj sedl

a než přichýlil roh k ústům,

starý Stefnir skald se zvedl.

Strhl zlatou harfu svoji,

visela tam vedle štítu,

stál jak věštci u hranice

s bílou bradou v ohně svitu.

Žilnaté pak svoje prsty

(vznesa k slunci tvář) on vnořil

v zlaté struny a zpěv skalda

v tryznu tak se rozhovořil:

„Po zmizelé noci zbudou slzy, rosné

na pažitu, po bolesti, jež přešla,

zpěv zbude v srdci skalda.

Skald Stefnir zpívá:

Z bolesti jeho,

která mu vzrostla

z bolesti krále,

z bolesti otce,

vyrůstá zpěv

těšivý, silný,

zářivý, sdílný,

jak vanutí větru z východu,

nese se do hrudí hrdin, hovoří

k mrtvého prachu a popeli,

ku živých žíznivé naději nese se,

otvírá okna spících

a praví:

Vy, kdož tu stojíte v hoři, vy zapomenete!

Vy, kdož tu prázdníte rohy, zapomenete!

Vy, kdož tu v černé bušíte štíty, zapomenete!

a zapomene snad i král a otec,

skald nezapomene,

jeť píseň nesmrtelná jako bozi

dnes i vždycky.

Po zmizelé noci zbudou stíny lehké

na blankytu, po schvácení, jež přešlo,

zpěv zbude v srdci skalda.

Skald Stefnir zpívá,

o Akim zpívá,

o bílém orleti z orlího hnízda,

pod perutí pěstován starého orla

učil se lítat,

nad fjordů mlhou,

ztrácet se v mracích,

vznášet se k slunci

mladý Aki.

Čtrnáctiletý čtyřicet černých zkořistil lodí a zloupil

mladý Aki,

devatenácte chocholů a přílbic přinesl otci

dvacítiletý;

byl tu a jinde,

byl zde a všade,

před sluncem vstával, slunnou sláň brázdil mořskými draky,

ručejem řítil se,

vrhal se na vrahy

Aki!

Vy, kdož to slyšíte – zapomenete!

Dnes o tom víte – zítra zapomenete!

A zapomene snad král a otec.

Skald nezapomene,

jeť píseň nesmrtelná jako bozi,

zní věky vždycky věrná.

Po zmizelé noci zbudou slzy rosné,

po zmizelé noci zbudou lehké stíny,

po zmizelých recích zbudou jejich skutky,

po skutcích zbude pověst,

skald živí pověst,

by zněla po věky vždycky věrně.“

V souhlas hlavou přikývnuli,

do vousů si bručel mnohý,

vstali, rázem vyprázdnili

do dna pivem plné rohy.

Z křesla zved’ se Palnatoki,

Stefnirovi stiskl ruku –

„Bohů velký dar jest píseň,

bratře, zkojil’s moji muku!“

V souhlas hlavou přikývnuli,

národu skald přán jest bohy!

V skalda písni Aki živ jest,

v slávu skalda zvedli rohy.

A již ze všech stran to znělo:

„– Zpívej, zpívej, skalde milý,

ať zví svět, jak na Jomsburku,

v moři bili jsme se, žili!

Velké skutky syn moh’ dělat,

světem ať zní o nich řeči,

ale věz, nad skutky syna

skutky otce vždy jsou větší!

Syna zvěst pár neděl trvá,

po otci zvěst – valné roky,

jestli velikým byl Aki,

oč byl větším Palnatoki!

Proto o něm, skalde, zpívej,

kterak lodi, hrady bořil! –“

V souhlas bradou pohnul Stefnir,

k strunám pak se rozhovořil:

„Haralda Gormsona syn Sven

chtěl vlády a říše mít díl,

u Borgundatholmu se srazili,

z nich každý se statečně bil.

A bili se den a bili se noc,

až umdlen každičký kles’,

ti v zátoku moře ucouvli

a druzí v mlčící les.

V týž večer Palnatoki sem přistal,

on lodí přes dvacet měl,

že pěstoun byl Svenův, na Gormsona

on dávno žlučí zle vřel.

Na druhé on zátoky straně

svých stanů rozbít velel řad,

pak s toulcem a šípy sám a sám

v les zašel si v půlnoční chlad.

Tmou snětí oheň tu viděl,

jak vesele šlehá a plá,

král Gormson s družinou při něm

svá těla sušili mdlá.

Král mokré svlékl šaty,

nad ohněm údy si hřál,

za křovím Palnatoki

s toulcem a střelami stál.

A tiše k tetivě vložil

svůj Palnatoki šíp

a dobře zaměřiv, střelil,

že nikdy nestřelil líp.

Král Gormson mlčky se skácel,

jak podťaté dubisko pad’,

šíp z hrudi Fjölnir mu vytáh’,

co tiše v půlnoční chlad

se odplížil k svým Palnatoki,

o smrti krále byl něm,

a mlčel, když za krále Svena

si zvolil svolaný sněm.

Za otčíma tryznu pak strojil

za krále zvolený Sven,

vše pozval rady a skaldy

a z všech – Palnatoki jen

se vymlouval, do Bretlandu

prý musí, kde má svou říš,

a odjel, tři pobyl tam roky,

mnil, Sven to zabude již.

Leč konečně k tryzně přec došlo,

uveden králem v síň byl

Palnatoki, bratrsky vítán,

skald zpíval a kdo rekem, pil.

Tu náhle muž Arnodit povstal,

on krále komorník stál

u stolu, šíp Fjölnir mu podal,

by všech, čí je šíp ten, se ptal.

Když k Palnatokimu přišel,

král zrudl, však bohatýr zbled’.

„Můj šíp to, Svene, slyš, králi,

jej lehce jsem jak pohár zved’!“

„Tak?“ v odpověď přišklebil král se.

„Kdy naposled loučil se’s s ním?“ –

„Když Gormsona krále jsem střelil,

který byl otčímem tvým!

Za šíp svůj nesmím se stydět!“ –

„Za otce rovněž já též!“

děl král a smluvený kyn dal

a strašná nastala řež.

Ku vchodu se valili všickni,

kde Palnatokiho lid

je zpátky odrazil vztekle,

kol svého vůdce spjav štít.

Z všech pochev tu trysknuly meče,

z všech tetiv zasvištěl šíp,

a jedině z všech ten se spasil,

čí k útěku rádce byl vtip.

Björn Brejki, zpitý jak medvěd,

čněl nad všecky v zápasu zlém,

rval, chytal, hrdiny házel

skrz okna přes hlavy všem,

co Palnatoki již v lodích

zle vesly do sláně pral

a k Bretlandu se svými lidmi

se zachráněn ve zdraví bral.“

V souhlas hlavou přikývnuli,

do vousů si bručel mnohý,

v poctu skaldovi i králi

v ráz pozvedli svoje rohy.

Mlčky pouze Palnatoki,

jako nebyl by zde seděl,

ze záňadří šíp si vytáh’,

v těžké dumě na šíp hleděl.

Myslí šlo mu, co skald zpíval,

se šípem lstí v zmar jak zřícen,

proč by obdobnou lstí rovněž

Akiho vrah nebyl chycen?

A co takto dumal v tísni,

zazněly trub hlasy s valů,

dusot ořů bylo slyšet,

zarazivších v prudkém cvalu.

Signál z dola opakován,

druhý odpověď mu dává,

a již zní hlas strážce valů:

„Posli kněze Burislava!“

Rázem vzchopili se všichni,

vzchopil se též Palnatoki,

branou duněly již slavně

vyslanců z Vinety kroky.

Vstříc jim vyšel Palnatoki,

hrdě jeho tvář se nesla

řadou reků, načež klidně

do svého si used’ křesla.

Pouze pravá ruka jeho

tesákem si pohrávala;

usedli též bohatýři,

z Jomu poslů druž jen stála.

Třikrát hlavy nachýlili

před Jomsburku vládcem mračným,

jenž je mlčky pozoroval

s okem supa lupu lačným.

V před postoupil starý Grozvin

s Burislava pozdravením:

„Toto dí všech Vendů kníže,

nevíš, jak si tebe cením;

Tebe, slavný Palnatoki,

bojovné též druže tvojí,

jak rád postoup’ jsem ti Jomsburk

stejně v míru jako k boji.

Kterak záleží mi na tom,

aby v přátelství a s klidem

mohl vycházeti lid můj,

dobrý soused se tvým lidem.

Svátky aby spolu v míru

slavili i na výpravy

by se vydávali mořem

v slaný jeho příboj dravý.

Podruhé své posly pro to

vysílá dnes, mocný, k tobě,

minule již poslal dary,

k tvé dnes mluví ku osobě.

Nebo posud odpovědi

nedostalo se mu žádné,

a přec v klidu Palnatoki

na Jomsburku, krajem vládne!“

Chvíli ticho bylo dvorem,

že nebylo slyšet ani

řízy šum neb rachot zbraně,

ani reků oddychání.

Nedbale pak, omrzele,

jal se mluvit Palnatoki:

„Pěkně řek’s to, starý výre,

jakby hovořil sám Loki.

Pravíš: Jomsburk jsi mi postoup’

pustý, žel již, což já ptal se,

mohu-li a smím-li vzít jej?

Dal’s jej, sám že’s obával se.

Záleží ti věru na tom

s družinou mou žíti s klidem?

Nuže, pověz, u Kaminu

jakým zavražděn byl lidem

Aki, syn můj? Viz, tam jeho

hranice se posud kouří...

Kdo jej zabil? Pověz. Jakou

proti vám on zvedl bouři?

Kdo že zaskočil jej v noci

v tichém dvorci, v noci stínu,

dvorec sžehl, mužstvo pobil

mezi buky u Kaminu?“

A již hromem zněl hlas jeho,

nádvořím jak zaburácel,

od sloupů když odražený

v chodbách duněl a se ztrácel.

„– Rci, co praví Palnatoki

Burislavu, tvému knězi,

veliká jest bolest jeho,

ztráta syna nezná mezí.

Dříve duch se neuklidní,

ani chmurná mysl jeho,

pokud podle zvyků otců

nepomstí on ubitého.

Ať s ním Burislav se spojí

vraha zlého k vyhledání,

jinak nemůž’ vyhověti

nijakému jeho přání.

Naopak, on myslit musí,

že ta vražda u Kaminu

s jeho vědomím se stala,

utajena v nočním stínu.

Boj to nebyl bohatýrský,

sprostá řež jen, sprostá vražda,

proto rozhořčením ve mně

chví se posud žilka každá.

Vražda v soudsedství se stala

na veřejné cestě k Jomu,

zachovám se podle toho,

co odpoví kněz tvůj k tomu?“ –

Uklonil se znovu Grozvin:

„O té řeži u Kaminu

i k nám, pane, došla zpráva,

proč nám klásti ji v zlou vinu?

Cizí mořští dobrodruzi

přistali as v noční chvíli,

dvorec sžehli, jak to zvykem,

zboží jeho uloupili.

Proč Jom nést má vinu toho?

Ba, dám tobě důkaz pádný,

o té řeži u Kaminu

tuchy neměl v Jomu žádný.

Vždyť sám Gure o jedinou

přišel tam svou dceru Svanu,

Akiho choť – též jest otcem,

stejnou jak ty odnes’ ránu.

Proč by měli reci z Jomu

proti vlastní krvi štváti,

zabíjeti dceři muže?...

Toho otce chtěl bych znáti.“

– „Což je také Svana mrtva?“

Palnatoki v překvapení

ptal se. – „Aspoň v celém Jomu

o ní řeči, tuchy není.

Nejspíš unesena byla

těmi loupežníky moře;

Gureho bys viděti měl,

jaké zlé jej trudí hoře.

Od té doby neopustil

pusté síně svého domu,

u krbu dlí v pláči hořkém,

lituje ho každý v Jomu.

Mohu tebe ujistiti,

Burislav že vřele želí,

co se stalo u Kaminu,

a s ním jeho národ celý;

a že pilnou dá si práci

vyhledati toho vraha,

jehož skutek v dvojí srdce

bohatýrských otců sahá!“ –

Zmaten stál tu Palnatoki,

v nových myšlenkách se ztrácí,

„Děkuji mu, vyřiď knězi,

podpořím jej v této práci! –

Ale nyní zde vás vítám,

posli kněze Burislava,

prosím, k stolům zasedněte,

těšila mne vaše zpráva.

Nové přineste sem rohy,

nalejte jim vrchovatě,

medovina nejvěrnější

člověku je v každé ztrátě!“

A již všichni k stolům sedli,

a již v zdar si připíjeli,

pokřikem a zpěvy jejich

dvůr se rozhlaholil celý.

Palnatoki k Stefnirovi

skaldu usedl si stranou,

v rozhovoru tichém tahal

bradu svoji rozcuchanou.

Vlnou čerstvé medoviny

hořkou spláchl vlnu žluče,

pokročil pak v prostřed davu,

zahovořil na to ruče:

„Dosti řečí, skalda zpěvu!

tryznu nejlíp ukončíme,

když Akiho ku paměti

slavnou střelbu zahájíme!“

V souhlas všichni pokývnuli,

odstrčeny stoly v krátce,

a terč velký přivlečen sem,

památný kus dávné práce.

Terč ten Asgard představoval

v devět polí rozdělený,

od kořene Ygdrasilu

celý svět v něm rozložený.

Čí šíp vletěl do Helheimu,

musil od hry odstoupiti,

neb se toulcem, šípy, kuší

k nové ráně vykoupiti.

Středem polí, kde byl Midgard,

obrovský se kanec ježil,

z jedné strany havran Munin,

z druhé Hugin kruh ten střežil.

A kdo trefil kance v oko,

ranou dobře namířenou,

druhých zástavy vše sebral,

obdarován touto cenou.

Bozi vědí, kde tlí ruce,

které rohy malovaly,

lovecká to dobrodružství,

s Ullerem jež podnik Vali.

V zdobný věnec naposledy

vtkány hlavy zvěře různé,

medvěd, liška, vlk a zajíc,

posy fraškovné i hrůzné!

Do šiku se seřadili

s kuší v pěsti bohatýři,

a již hbitá střelba začla,

každý jak můž’, nejlíp míří.

Nestřílel jen Palnatoki,

přímo k terči postavil se,

smělým vzmachem šíp vždy vytrh,

s tetivy jak dostavil se.

Stříleli již hezkou dobu,

mnohá pěkná padla rána,

v prvním šiku z úslužnosti

cizím hostům přednost dána.

Kdykoliv host cizí střelil,

Palnatoki chyt šíp rázem,

skryl jej svého do záňadří,

šípy svých vše házel na zem.

Namluvený k tomu Stefnir

ptal se, proč ty šípy sbírá?

„Na památku!“ odpovídá,

při tom s kníru slzu stírá.

„Na památku, pevně doufám,

dnešního dne, dnešní pitky

hosté naši dovolí mi

schovat střelby dnešní zbytky!“

„Na památku synka Aki!“ –

V tom šíp dopad – Hilbojovi

sletěl právě od tetivy

zlatem okutý a nový.

Trefil zrovna kance v oko,

zajásali všickni divě,

na šíp vrh se Palnatoki

a jej z terče vyrval chtivě.

„Vítám tebe, zlatý ptáčku,

na tebe jsem čekal dlouho!“

tiše dodal: „Směr i cíl znáš,

strašné pomsty mojí touho!“

A co všechněch ku Hilboji

ze všech stran se tlačil nával,

z terče šíp s tím ze záňadří

Palnatoki porovnával.

Oba na vlas byly stejny,

stejně zlaceny a silny,

rozeznával první pohled,

z jediné že vyšly dílny.

„Hilboj tedy vrahem syna!“

Zaťal zuby Palnatoki,

přemoh’ vztek a ku vítězi

klidně obrátil své kroky.

S úšklebkem mu ruku potřás,

„Výborně jsi střelil, synku,

v zlatém šípu tvém mít budu,

hochu, pěknou upomínku!“

Vyprázdnil pak rázem roh svůj

a zas dal si nalít nový,

pak se stranou v koutek stulil,

přisedl si k Stefnirovi.

Nová k terči začla střelba,

hlasně křičeli a pili,

až do stínů černé Noci

hlavu naklonil den bílý.