PÍSEŇ O VINETĚ. (ZPĚV VI. OBĚTOVÁNÍ ZEMI.)

Ve podzemní skalné kobě,

pod chrámem jež Svantovíta

veleknězi Grozvinovi

pro vše tajný úkryt skýtá,

hluboko až do půlnoci

kolem kamenného stolu

otec a syn prodlévali –

v družném rozhovoru spolu.

Nedotknuty číše stály

před oběma, od smolnice

v kruhu v skále zastrčené

rudý barvil žeh jim líce.

Ještě starším zdál se otec

a syn ještě vychrtlejší –

o čem asi hovořili

ti dva vlci v skalní skrejši?

Hilboj s otcem rozmlouvali

na Jomsburku o té tryzně

za Akiho – co tu slávy,

řečí, bolesti – a žízně!

Pravil Grozvin: „Já se bojím,

vše jsem dobře pozoroval,

nejasno mi, Palnatoki

proč tvůj zlacený šíp schoval?“

Pravil Hilboj: „Ne můj pouze,

všechny schoval našich manů,

orlím okem pozoruje

každičkou do terče ránu.“ –

Pravil Grozvin: „Zahazoval

pouze šípy svojich lidí,

Hilboji, v tom lest a záskok

zkušené mé oko vidí.

Proč tvůj zlacený šíp schoval? –

divými zajásal slovy,

přestal dále chytat šípy,

v kout si sedl k Stefnirovi?“

Pravil Hilboj: „Nejvyšší čas,

aby zmizela tam ona –“

palcem kynul tam, kde moře

v skály bijíc bouřně stoná.

Pravil Grozvin: „Milý hochu,

jednal’s splašeně, jak vždycky,

mluv co mluv, – to nebyl zápas,

ale útok zákeřnický.

A co horší, jestli Aki

v boji tvým zasažen šípem,

proč ten schytal šípy naše,

snadno poznáš hravým vtipem!“ –

Mlčel Hilboj, cítil dobře,

velkou pravdu otec řekl,

důsledků těch nenadál se,

poprv před nimi se lekl.

– „A což – Grozvin pokračoval –

pozná-li dle šípu tvého, –

proč jej schoval? – že tys vrahem

syna jeho jediného?

S jakým přivalí se vojem

jako bouře na Vinetu,

steče přístav, sžehne město

ve kupecké slávy květu.

A což jestli s Burislavem,

co se s tebou stalo, sdělí,

před knězem jak budem státi,

vrazi, žháři, krutí, smělí?

Synu můj – zlý stih tě osud,

nebo sám jsi jednal špatně,

sžehnuv dvorec u Kaminu,

špatně jednal jsi, že chvatně.“ –

Zamlčel se starý Grozvin...

Hilboj kroutil knírek rusý

a pak jedovatě pravil:

„Proto ona umřít musí!

Nesmí zde být nalezena...

Burislav – ten o tom neví.

Co jen začít?“... A zas chvíli

naslouchali v mořské řevy.

Tyto v skalách vzpíraly se,

vyly, vyly, stádo vlčí,

otec a syn – číše ke dnu

patřili a každý mlčí.

– „Zmizet musí hrdá Svana,

výborně sem ty’s ji schoval,“

myšlenky se chopiv syna

Grozvin dále rozumoval.

„Zmizet... Umřít... aby Gure

nezvěděl, že ona tady...?“ –,

„Zamknem ji zde,“ šeptl Hilboj,

„ať si pojde – třeba hlady!“

„A což Gure!?“ – Pravil Grozvin:

„Nedělá mi starost věru,

syna ztratil Palnatoki,

proč by Gure nemoh’ dceru?

Odevždy byl osud slepý,

v taji svoje nitky spřádal,

proč jsi, blázne, proč jsi, pověz,

o Svany kdys ruku žádal?

Zmizet musí – to se řekne,

ale každý nerv se třese,

víš-li, synu, víš-li, Svana

pod srdcem že dítě nese?“

„Proto právě,“ hýkl Hilboj,

„proto dvakrát umřít musí,

Akiho to čacká haluz,

osud roztříští ji v kusy.

A ten osud Grozvin sluje!...“

se vztyčenou děl to lebí.

„Umřít musí. – Pravdu děl jsi!“

Hilboj se v to divně šklebí.

– „Hlady? Provazem? Či kyjem?“

Hilboj děl: „Mně vše se hnusí,

jedině jen vidím jasně,

že co nejdřív zmizet musí!“

Musí! Musí! ode stropu

neslo se to tichým vzdechem;

Musí! Musí! zaléhalo

v skalných střílnách dlouhým echem.

„Ale dřív ne – nežli slehne,

tolik lidskosti přec máme!“ –

– „Hochu, stůj!“ děl Grozvin s šklebem,

„s děckem hrob jí vykopáme

nezdolný a nerozborný

pod mořskými peřejemi,

hloub než lidské vnikne oko,

hloub než říkáváme: v zemi.

Skvostný nápad, sami běsi

vnukli mi jej, země skřeti,

nový hrad chce stavět kníže,

základ k němu Grozvin světí!

Proti Jomsburku má hrad se

nový k nebi vypínati,

dobře víš... být má-li pevný,

co je v základ třeba dáti!“...

„Nevím, otče!“ pravil Hilboj

a zrak jeho temně svítil...

Grozvin k synu níž se sklonil,

neb sám toho hrůzu cítil.

Rukou zaclonil si oči

a pak pravil přetajemně:

„Obětí vše tady žije,

oběť též svou žádá země! –“

„Jak to, otče? – Zem chce oběť?“

– „Zem ne, bohyně jen Živa,

která, žití věčný symbol,

pod matkou se zemí skrývá!

Chceš-li pevné stavět sídlo,

ať to chata, či hrad s věží,

nade vším již od počátku

bohů stará závist leží.

Jakže? Ty chceš stavět bez nich,

prachu syn a země dítě?

Ze všech nejvíc Živa žárlí,

odpykáš to okamžitě.

Jak tam vkročíš, zeď se svalí,

země v základech svých hne se,

slétne s modrých nebes oheň,

kolem nářek rozlehne se.

Pevný chceš mít základ stavby,

v zárodku zášť zlomit bohů?

Hleď jim něco obětovat,

v nový dům než vložíš nohu.

Tenkrát bude pevným hrad tvůj,

babský cit kéž nezdrží tě,

položíš-li do základu

svěží oběť – živé dítě!

Něco za něco se dává,

něco za něco se bere,

Bozi poslali nám Svanu...

Což ti z ňader vzdech se dere?

Což snad miluješ ji posud

za urážky všecky, synu?

Cizáku se vzdala, bídná,

odpykejž si tuto vinu!“ –

Ztichl Grozvin. – Mlčel Hilboj,

moře řvalo, vichr šílil, –

z temna sloupů vzdech se nesl,

jakby kdosi žalně kvílil.

Velké sochy starých bohů

na svých podstavcích se tměly

vrhajíce černé stíny,

v tmu strop zahrnuly celý.

„Umřít musí! – Neodvratně

nevyjde z těch skalin klínu,

ale dříve život dáti

musí dceři nebo synu!“

„Musí! Musí! V oběť zemi,

matce zemi padne dítě,

v základ hradu položeno,

co zde matka zbita skrytě.

Burislav to nesmí zvědět,

co se u Kaminu stalo,

Burislav to nesmí zvědět,

co se v nočních tmách zde stkalo!“ –

Rázem vstali ze svých židlí,

podali si ruce obě,

neslyšeli, tichý, táhlý

jak se vzdech nes v skalní kobě.

Znělo to jak plachý výkřik,

první výkřik dětských rtíků.

Svana stala se již matkou

právě v tomto okamžiku!

Burislav zas v radě seděl

s lechy, kmety, bojovníky,

radní síň kol obklíčena

válečnými byla šiky.

Grozvin právě před národem

rozvinoval pásmo řeči;

Vineta oč bohatější

druhdy bývala, oč větší.

Kams jen dohléd s valů Jomu,

všecko kolem bylo naše,

úkradkem teď ku Jomsburku

pošilhává zrak náš plaše.

Ani mořská sláň dřív volná

není Venedskou již cele,

proto, že si nasadili

skoro v město nepřítele.

Dobrota je velkou mocí,

mírnost krásnou u žen ctností,

ale na nepravém místě

nejhorší jsou zbabělostí.

Moudrým nemůže to zváti,

Vikingům že Jomsburk pustý

postoupen byl, s této strany

proti nim tmí mrak se hustý.

Co však platno, již se stalo...

ale jedno připomene,

na slib, jejž si všickni dali,

nová pevnost že se sklene

Jomsburku vstříc na pobřeží

s majákem ve slaném brodě,

tenkrát, když se na obzoru

zjevily jim v mlze lodě.

Tvrz již měla dávno státi,

proč se stavba opozdívá?

Nejvyšší čas, ať již stojí,

hrdě k Jomsburku se dívá!

Jako živá připomínka

Vikingovi, že tu hostem,

ať jest novým od pevniny

ku šírému moři mostem.

Burislav mu odpovídá

ve obvyklém starce klidu:

„Grozvin všecko černě vidí

a rád něčím pohne v lidu.

Vikingům že dán byl Jomsburk,

z ochoty se pouhé stalo,

byloť k jeho udržení

v Jomu tenkrát mužstva málo.

Třicet let se neválčilo,

obchod kvetl mořem, souší.

Chce-li Viking nepřátelství,

ať se vzchopí, ať to zkouší!

Posud však se klidně chová,

na Jomsburku tiše sedí,

každé výzvě slávských poslů

vlídnou vstříc šel odpovědí.

Výprav rovněž nepodniká,

o kořist by začly spory,

zdá se, zmdlen jest, odpočívá,

kvasem plní hradní dvory.

V jednom snad má Grozvin pravdu,

lze však vyhověti tomu,

novou tvrz tu vystavěti

Jomsburku vstříc, štítem Jomu.

Tu, již tehda slíbili si

vybudovat myslí svornou,

ještě větší nad Jomsburskou

nedobytnou, nerozbornou.

A že ze všech ztrát zde možných

největší je času ztráta,

budiž pyšná ona stavba

bez odkladu započata!“ –

V souhlas všickni přikývnuli,

na onom má místě státi,

výstrahou kde bohů lodě

mlžné zřeli v mraku táti.

Sotva toto usneseno,

chodbou sem se nesly kroky,

hlasatel vstoup, oznamuje:

„Posly šle k vám Palnatoki!“

A již síň se otevírá,

a již poselstvo sem vchází,

chmurné ticho, divnou tuchou

všecky podivný děs mrazí.

A již stojí před knížetem,

Stefnir Skald jest v jejich čele,

Vikingů nejlepší řečník

mluví obratně a směle.

Ukloniv se k stolci kněze

smělými se bere kroky,

řka: „Vzkaz tento Burislavu

mnou posílá Palnatoki:

Uznává on vděčnou myslí,

jak byl na Jomsburku vítán,

skoro jako mezi svými

hostinný mu asyl skýtán...

Od nedávné doby ale

noční řeže u Kaminu,

nemá klidu, nemá stání

ve Jomsburských valů stínu.

Dobře známo Burislavu

i národů Vendů všemu,

oč tam přišel, co tam ztratil,

meškat dél zde nelze jemu.

V dík za toto pohostinství

posýlá zde dárek malý,

při pohledu naň by sobě

Palnatoka vzpomínali!“...

– Klidná tato jinak slova

řekl Stefnir jedovatě

a již mezi nimi hledal

cosi v černém dlouhém šatě.

Potom vytáhnul šíp z řízy,

knížeti jej mlčky podal,

po chvilce jen: „Toť ten z terče,

první pozděj přijde!“ dodal.

Udiven a tuchou dojat,

nemůž kníže pochopiti...

obrací šíp na vše strany...

Má to výzvou k boji býti?

Stefnir víc však neřek slova,

kynul svým a s kynem hlavy

před knížetem odcházeli

skrze lidu, vojska davy.

„Stůjte! Mluvte!“ volal kníže.

„Co tím říc’ chce Palnatoki? –“

Ale marně, dlouhou chodbou

doznívaly jejich kroky.

V ruce Burislav šíp držel

znepokojen Skalda slovy,

obracel jej na vše strany,

pak jej podal Grozvinovi.

Viděl, kterak tento zbledl,

jak se jeho ruka třese,

jakby šíp byl stále těžším,

jakby dlaň mu pálil v děse.

„Toť ten z terče,“ šeptal kníže,

„první pozděj přijde; – který?“

„Čí ten šíp jest?“ sněmovníky

vřelo to již všemi směry.

Ovšem, Burislav též slyšel

o té řeži u Kaminu,

se Svanou kde bydlil Aki

v dvorci v starých buků stínu.

Ale myslil, jako všichni,

cizí loupežníci moře

Akiho smrt zavinili

i starého Gure hoře.

Jak to souvisí však s šípem,

jejž mu poslal Palnatoki,

dobře nemoh vysvětlit si

kmet, jenž nezvyk na úskoky.

Jaký ale všech byl úžas,

v síň když hlasy dorážejí,

s celým loďstvem Vikingové

že prý Jomsburk opouštějí!

Soudní síň hned prázdna byla,

spěchalo vše na pobřeží,

za hrázemi vysokými

Vinetské kde loďstvo leží.

Na vlastní to zřeli oči,

Vikingských jak lodí řada

uniká, se tratí v obzor,

mlha přední v sítě vpřádá.

Sotva v dálce znikly lodě,

k Jomsburku se všickni dali,

všecky brány staré tvrze

otevřeny z kořen stály.

Všady jako po vymření,

prázdné koby, chodby, síně,

kamenní lvi s valů na ně

zřeli omrzele, líně.

Ihned zmocnili se tvrze,

hradby všecky obsadili,

Vinetu by z jedné strany

vlastní moci štítem kryli.

Proti Jomsburku v hrad nový

základy hned začli klásti,

aby tento z druhé strany

pevnou záštitou byl vlasti.

Od Vinety k Damerovu

ustavičně podél břehu

s loďstvem bral se Palnatoki

dál a dále v rychlém běhu.

Od mysu, za kterým Pěna

vniká v moře z bahen, slatí,

náhle obrátil se k jihu,

v močály kde proud se tratí.

Pracně jimi lodě jely,

málo cesty urazily,

ale před Vinetských zrakem

jako hrází kryté byly.

Pustý kraj a nehostinný,

nebe mračny zatažené,

jako těžký hrobu příkrov

v nedozírno dál se klene.

Sem tam bukové jen lesy

s plochých břehů kývaly jim,

s mlhou pak zas dálné pláně

ku obzorům splývaly jim.

Konečně se zakotvili

zrovna proti Damerovu,

z druhé strany pod převlakou

Uznoimského půlostrovu.

Jako přístav přirozený

velká zátoka ta byla,

jako valy hvozdem Sviny

proti Vinetě je kryla.

Uvázali pevně lodě,

rozbili svůj tábor v lese

na pobřeží, tam kde vlna

ani bouří nepohne se.

Odsud vyslal Palnatoki

list ke králi Magnusovi,

Stefnir Skald ten dopis nesl,

výmluvnými on zněl slovy.

Doložit měl vše, co v psaní

zhruba pouze načrtnuto;

v jedné lodi s šesti muži

podnik Stefnir plavbu tuto.

K Rujaně co plul on vzhůru,

odtamtud by k Dánsku dal se,

Palnatoki se svým lidem

bukovými lesy bral se.

Mužstva část na lodích nechal

s rozkazy, vše udal přesně,

kdy a jak se vydat mají

k ústí Odry, břehy těsně,

aby od Jihu pak mohli

na Vinetu vyraziti,

o polovic mužstva lehčí

prodrati se skrze sítí.

On co s mužstva druhou půlí

přes Uznoim se pustí na jih,

kde se s loďstvem svojím setká

v březových pod Svinou hájích,

Stefnir zatím s posly svými

najde kraj, kde Magnus mešká,

přiměti jej ku spojenství

nebude mu práce těžká.

Jistě Magnus vypraví se

s velkým loďstvem čackých Dánů,

mořem pak se pustí přímo

od Kaminu v druhou stranu.

Volínský pak celý ostrov

s Vinetou a svými hrady

od jihu i od severu

sevřen, sepjat bude všady.

Pátého dne sotva začlo

z mlh se probírati ráno,

u Sviny blíž potkali se,

jak to bylo ujednáno;

z hvozdů mužstvo vycházelo

a vstříc jemu v plné shodě

podle smlouvy z jihu táhly

s půlkou vojska všecky lodě.

Za velkou se hrází skryly,

proud kde Lubínský břeh smáčí;

v stínu noci Palnatoki

v člunu vyjel s vyzvědači.

Rád se pouštěl na výzvědy,

často v bouři, vichru, hromu,

nejednou že tak se octnul

tváří v tvář až proti Jomu.

Prohlížel si ploché břehy,

nízké, mořem skryté skály,

nad kterými v těsné blíži

mračily se Jomu valy.

Místy, jakby moře kleslo,

opadnuvši při odtoku,

skalami se táhl soutěsk,

jenž však záhy mizel oku.

Nechav na stráži své muže

v člunu, jenž se ztajil stranou,

sám se Palnatoki pustil

v soutěsk skalný jako branou.

Ten se točil ve spirále,

v konci jejím byl práh schodů –

po tmě hmatal Palnatoki

z dálky slyše hřmíti vodu.

Náhle stanul, v hřmění vody

opáčené stými echy,

cosi z dálky sem se neslo,

jako dlouhé, lidské vzdechy.

Byl to přelud, pouhé zdání? –

Palnatoki v před se nahnul,

jakby chytat chtěl ty zvuky,

slizká skála, nač kol sáhnul.

Cítil, nedostatek vzduchu

kterak stahuje mu hrdlo,

neznámým jak citem chví se

srdce, dávno jež v něm stvrdlo.

Cítil, musí, musí zpátky

kluzkou slizkých skalin poutí,

nebo v bludišti jich tmavém

sám by musil zahynouti.

Chvatně klopýtal zas nazpět,

nevěděl, co tak mu hnětlo

tvář i dlaň, však nestanul dřív,

pokud neuzřel zas světlo.

Jak je vítal, nechť i mřelo,

kterak svítilo mu sladce,

v spěch se dal a záhy uzřel

dva své muže s třetím v hádce.

Tento neznámý byl cizí,

zcuchaný měl vous i vlasy,

v zevnějšku svém zanedbaný

rval se s lidmi jeho chasy.

Při mroucího slunce záři,

jež sem šlehlo v skalin lomy,

rozervaný tento stařec

byl mu znám a povědomý.

Vystoupil, spor vyslech snadno,

za právo dát musil kmetu,

vyzvědače své slal k vojsku,

sám na starce visel retu.

V brzké chvíli pronik všecko,

v masku lhostejnosti skryl se,

v sled vše pravdou, jak to hádal;

kmet byl Gure, nemýlil se.

Hledal stopy dcery svojí,

cestu znal, jež v skalách skrytá

pod zemí zde přímo vedla

k velechrámu Svantovíta.

Zmateně si vedl stařec,

vyprávěl to, jak to uměl,

zlomkovitě – v konec kníže,

jak vše bylo, porozuměl.

Jasně viděl: Byl to Hilboj,

nápadník byl sličné Svany,

který zdrancoval a spálil

Akiho dvůr, na vše strany

Jasně viděl: Před ním stojí

otec, který z toho sšílel,

k mstě mu ruku svoji skýtá,

za všecko zlo, pro něž kvílel.

Všestranně vše v mysli svážil,

uvažoval, porovnával,

zhránit myšlenku mu celou

nedovolil citů nával.

Tož chtěl aspoň v této vřavě

sporných citů, v kterou přišel

náhodou, vše uvážiti,

tak vše, co kmet pravil, slyšel.

Staříka na člun svůj přijal,

nazpátek s ním k skalám ploval,

vyslech celou zpověď dlouhou,

již mu Gure vypravoval.

Ne již dva, teď čtyři muži

ku soutěskům skalním jeli,

pochodně hned zapálili,

jak se lomy kol nich stměly.

Gure napřed – Palnatoki

za ním v patách, pochodněmi

svítili jim vyzvědači

v labyrinth těch skalin němý.

Místy slaná mořská pěna

divoce jim v tváře stříká,

nejvíc ovšem tam, kde nejhloub

do skal rozeklaných vniká.

Gure hovor nezastaví,

vykládá a Palnatoki

sotva stačí, aby stihl

v písku starce rychle kroky.

Již se octli v úzké chodbě,

kde zas dozníval jim k sluchu

táhlý sten, jenž podobal se

vzlykání a pláče ruchu.

Stanuli a naslouchali,

jediný je balvan dělí,

zdí jsa pouze, od které sem

žalobné ty nářky zněly.

Vyraziti tento balvan!

Lze tu snadno uhodnouti,

muselo by celé moře

otvorem tím proniknouti.

Muselo by rozvlnit se,

v soutěskách a slujích zníti,

rovno vylité jsouc číši

celé město zatopiti.

Gure kynul, ze dna člunu

sekyry a háky vzali,

v plášti noci při pochodních

do práce se chutě dali,

začli s vysoka, by moře

v otvor, který vyhloubili,

rázem nemohlo se přelít,

sami by tam sestoupili.

A než svitla první zora,

spěchali se v sítí schovat,

aby mohli příští nocí

s novou silou pokračovat.

Zatím Stefnir skald se vrátil,

Magnusa stih’ nad Rujanou,

severní kde plenil břehy,

jedinou jej získal ranou.

S odpovědí král jej poslal

po krátkém jen rozhovoru,

slíbiv za tři dny že bude

před Kaminem na obzoru.

Velkým obloukem se pustí

zajíždkou přes moře siné,

od Volinských stráží bdělých

nezřen ústí Pěny mine;

odbočí od Damerova

a pak od severu z příma

na Volin se prudce snese

jako Thor, jenž z mračen hřímá...

Páté noci hnul se balvan,

ustoup’ spolčené jich práci,

zřeli chodbu, která v dálce

že se kroutí, světla ztrácí.

S rozžatými pochodněmi

pustili se do tmy směle,

půda stále nížila se,

přišli v síně velké, ztmělé.

Právě za roh skalné stěny

plachý krok svůj tiše chýlí,

v ucho pláč když dopadl jim,

kterým malé děcko kvílí.

Hned si vzpomněl Palnatoki,

kterak schýlen k skalní stěně

jednou již ten nářek slyšel,

z dálky však, víc utlumeně!

Stanuli a poslouchali,

chvíli ticho – pak pláč nový,

starý Gure jal se vzlykat,

zmatenými volal slovy.

Měli jej co konejšiti,

by jich neprozradil křikem;

byli čtyři – nepřátelé

mohli tu být okamžikem.

Na jednu až rázem shasli

pochodně a beze hluku

držíce se skalní stěny

kráčeli dle pláče zvuku.

Skály výše klenuly se,

měnily se v sloupů rysy,

mezi nimiž ze tmy stropu

krápníkové kusy visí.

V jednom koutě blíž zdi skalné

na otepi slámy shnilé

v přítmí v ústret mihlo se jim

cosi jako roucho bílé;

sklonili se do tmy níže,

zvedli vstříc pochodeň hbitě,

v úžas jich křik’ starý Gure:

„Věční Bozi! Svano! Dítě!“

Co v tom křiku všecko bylo!

Však než mohli starci ústa

zacpati, by dál nevolal,

tma vše obklopila hustá:

Palnatoki pěstí srazil

pochodeň, a šlápl na ni,

co dva jeho průvodcové

utlumili starce štkání.

Ale nejvyšší čas byl již,

z dálky blížily se kroky,

po tmě přikrčit se ku zdi,

všem svým velel Palnatoki.

Ruky pevným, silným vzmachem

ku couvnutí trhl všemi

za roh skály, odkud přišli,

velel, tam se skrčit k zemi.

Zatím kroky blížily se,

smolnic zář je předcházela,

z dálky schodů obrys kynul,

klenba hovor odrážela.

Byl to Grozvin, byl to Hilboj,

na cestu dva v plné zbroji

svítili jim – ticho chvíli,

u sloupu již oba stojí,

pod nímž k stolu kamennému

byla Svana spjata kruhem,

smolnice i hlavy kloní

syn a otec – co druh druhem

krytý ze zadu se plíží

tichým kočky po tmě krokem,

s Gurem co má jeden práci,

druhý rychle s Palnatokem

Hilboji a Grozvinovi

ze zadu meč do zad vrazí,

výkřiky dva – jež pád těl dvou,

echem v skalách doprovází.

Na útěk se postrašeni

muži s pochodněmi dali,

jeden skácen u schodiště,

pochodeň však dřív mu vzali.

Druhý ubit, za roh skály

když chtěl poděšen se skrýti...

Ku Svaně i ku dítěti

teď se mohli obrátiti.

Gure v tvář jí rychle svítil –

„Mrtva!“ křik se zpátky řítě,

sotva že jej zachytili –

Palnatoki zved však dítě.

Mlčky zvedl svého vnuka,

v plášť jej s péčí matky halil,

o Gure víc nestaral se,

stráži kýv a s ní se vzdálil.

Zatím šeré kalné jitro

nad Vinetou spící vstalo,

Palnatoki chvátal k člunu,

tušil, že má času málo.

V hlavní stan svůj dítě složil

do bezpečných, věrných dlaní,

a pak odebral se k lodím,

dorazil k nim při svítání,

seřadil je, heslo dal jim,

a to heslo znělo „Aki!“ –

šikem na to na Vinetu

pustil svoje mořské draky.

Stranou směrem od Kaminu

s loďstvem Magnus král se blížil

Thora bleskem, Palnatoki

kočkou od jihu se plížil.

Před Vinetou setkali se,

společně se v útok hnali,

oj, což všecky zvony v městě

žalobně se rozhoupaly!

Vzbuzen hlomozem a zvony,

do nichž signály trub štěkly,

Burislav se vzchopil v loži,

jak se všecky stráže lekly!

Běžel zámku na terasu,

k jihu zřel i ku severu,

kam zrak zvedl – lodě, lodě!

Každou stranou v každém směru!

Kde je Grozvin? – Kde jest Hilboj?

Kde jsou věrné jeho pluky?

Mečem jal se v štíty třískat,

křičel, až meč pad mu z ruky.

Ještě viděl rudou záři

prvních smolných žhavých věnců,

ještě zahlíd, kterak lodě

chrlí spousty ozbrojenců,

ale neviděl již více

obraceje zraky k moři,

v hlasném křiku „Aki! Aki!“

celá Vineta že hoří!

Neviděl, jak od severu

Magnus do města se vrhá,

neviděl, jak Palnatoki

od jihu vše skály trhá,

kterak ve chrám Svantovita

celým jezem, přes vše skály,

větší sok než oheň – moře

již se kaskadami valí!

Sklonem půdy kterak stoupá,

roste, hučí, duní, ječí,

v zvonů třesk a sykot šípů

v hlahol, pokřik stále větší!

Hrůzyplný den jak soudu

nad Vinetou náhle vstává,

orel msty jak s křikem „Aki!“

neúprosným křídlem mává.

Šiky jsou zdi padající,

které drtí věže, stoupa,

a nad střechy města v kouři

vítězně jak moře vstoupá!

Jakby kdosi vyštval moře,

z hlubin zburcoval je spící,

tak se valí, roste z dáli

nezdolné a vítězící!

Obrovité sochy bohyň

se zdí se i hradeb řítí,

všady nářek, sten a klení

v kalených střel krupobití.

Ohně praskání, syk vody,

celé černé mraky kouře,

v jeden chaos vše se kácí,

živlů změť i lidí bouře.

A když s Palnatokim Magnus

v brodu krve a zdí tříští

setkali se před večerem

v dýmu, bouři, na bojišti,

poslední než zvony městské

sklesly s třeskem ke dnu moře,

kamenní lvi na Jomsburku

zařvali své k nebi hoře!