Píseň o vzdáleném miláčku.

Odešel milý můj v daleký kraj,

dělí ho ode mne hory i háj;

kdybych já dohlédla tam, kudy jde,

já bych mu kynula a on zas mně.

Květným kdy zplesal by nad údolím,

měla bych polovic radosti s ním;

utrh'-li kvítko by, dal by je mně,

pěl-li by písničku, pěl by ji mně.

Vidouc ho kráčeti po lesinách,

slyšela jeho bych toužebné „ach!“

Laskavě bych ho pak obejmula,

k němu se věrnému přivinula.

O kéž jsem rusalkou čarodějnou,

mohoucí měniti podobu svou!

Jak bych s ním milostně laškovala!

jak bych se blažena usmívala!

Když podle vody by zadumán šel,

milý květ pomněnky za ním by spěl;

a kdyby vylovil plynoucí květ,

v milených rukou by choval mne hned.

V stínu kdy hledal by odpočinek,

příkrov bych snesla mu ze květinek;

na louce kdybych ho uhlédala,

za ním co motýl bych polétala.

Ku knihám v komůrce kdyby si sed',

k oknu co slavíček slétla bych hned;

pěla bych písničku, co má tak rád,

srdéčko v něm by se musilo smát.

Aspoň svůj laskavý toužebný vzdech

kéž mohu poslat mu po Zefyrech;

křídla by mělo mít políbení:

mé by mu doneslo pozdravení!