PÍSEŇ O ZLATÉ PŘÍLBĚ

Tak zvolna táhli černí koně

mi zrezavělý, starý pluh.

Zas rovné brázdy vzpomínkami

jsem oral, starý dobrodruh.

A slunce hřálo. V tichém poli

se šeptalo o příštích žních.

Zas vzpomínal jsem hospodářů

už přede mnou též podivných.

Pták zpíval, k nebi vzhůru cíle

dnes směšněsměšným letem svým.

A já se smál svým divným dojmům,

svým směšněsměšným perutím.

Mí koně ržáli. Koně černí

zaržáli náhle z hluboka.

Pluh zarazil se. Co jen skrývá

má brázda směšně hluboká?

Je kámen to, či balvan – skála?

Zrak vlhne, prudce chví se ret:

Hle, zlatá přílba! Zlatá přílba!

– Já neměl tak v hloub zajíždět!