PÍSEŇ O ZLATĚM ROHU.

V hlubinách jezera, u věčný stín

kam nebes nevnikne svit –

zahalen do řas a do travin

roh zlatý musí tlít. –

A v duti jeho, kde dávno zmlk hlas,

ještěrů hnízdí rod –

Ó, slyšte, proč na věčný zaklet je čas

roh zlatý na dně vod!

Žil mladý pastýř bílých stád

v pohorském údolu,

kde prostá tulila se ves

v stín starých topolů.

V své chatě žil, jak v hnízdě pták

z mechů a jehličí.

Tam v keři kalin v máji zněl

vždy nápěv slavičí.

A za jeseně větrů svist

mu zníval nad hlavou,

a tajemný sem táhl šum

pohorskou doubravou – –

Tam pastýř žil – A v samotách

přečasto v touze snil

o rohu, jímž by modrých hor

si říši podmanil.

O rohu, jehož čárný hlas

by ovlád duchů druž,

by jako král hřměl v šíř i v dál:

„Mne poslouchej a služ!“

O rohu zlatém, všechen kraj

by slyšel jeho tÓn,

jenž pozoun vichřic přehluší

i bouří mračný zvon,

i hájů šum a hvozdů sten,

křišťálných slapů spád,

by výšinám i údolím

kovovou písní vlád! –

Štván touhou pastýř opustil

zelená údolí,

kde jeho druhů šalmaj zní

a zvonek hlaholí.

Opustil bílá stáda svá

i nízkou chatu svou

a v neznámo hor modravých

spěl stezkou tajemnou – –

A dlouho bloudil po horách,

svou touhou zmdlen a chor,

než rudy zlaté vyrval skvost

ze srdce modrých hor.

Hoj, rudě oheň plápolá

a zlatý taví kov,

a horští skřeti k pomoci jdou

čarami tajných slov!

Hoj, ve výhni juž zlato plá,

je taví bleskný žár,

a perlík mocným úderem

mu nový dává tvar!

V žár vichr dul, a pastýř kul,

zář rudou na čele –

A v posled v dutý rohu plášť

vryl zdoby umělé.

Čarovná, tajná znamení,

run divomocný znak – –

A leskem hvězdy půlnoční

mu pozahořel zrak...

Pak s horstva štítů nejvyšších

v roh mocný zadul dech –

a zlatě kov se rozzvučel

a tisíc budil ech. –

A zněla horstev modrá říš

i dolů květný klín,

věkových dubů koruna

i vějíř kapradin –

A v šíř a v dál hřměl rohu hlas,

jak vichr nespoután –

jak zlatý zvon zněl jeho tÓn

v blankytný nebe stan – –

A zdálo se, že v písni té

hřmí bouří mračný vzdor –

i borů šumy harfové

i zpěvná echa hor.

A zdálo se, že v písni té

vod valných hymna zní,

i elfů nyvý čarozpěv

za noci měsíční...

Stříbrný zvonek skřivaní

v předjitřní znící šer,

i na kostele starý zvon,

když hude v podvečer...

Údolí písně, zvonce stád

a duma šalmají

a zlativý smích hrdliček

v rozkvetlém podhájí –

a poklid dědin i ruch měst,

hluk lidských zápasů –

vše, čím zní obloha i zem,

roh zazněl v ohlasu. –

A v jeho hřmění tyranů

plášť chvěl se nachový –

třásly se mříže žalářů,

padaly okovy – –

A pastýř dul v svůj zlatý roh,

co v hrudi stačí dech,

a po horách i údolích

tisíce znělo ech...

Však Vládce Modrých hor a Pán,

jat žárlivostí zlou,

rozkázal živlům rozběsnit

se smělci nad hlavou.

A rázem divou vichřicí

se zmítá keř i strom

a blesků spár rve mračna v cár,

a dutě hučí hrom –

Ó, běda, hudče, k výšinám

že's píseň vzdoru slal! –

Blesk rudě žeh a zlatý roh

ti od úst oderval. –

A čarozvuký nástroj tvůj,

jímž na horách jsi vlád,

jak meteor se řítil s hor

a do jezera pad.

Tam ve hlubině modrých vod

jak zlatá hvězda zhas – – –

A na tvých kostech dravci hor

krvavý měli kvas...

V hlubinách jezera, u věčný stín

kam nebes nevnikne svit,

zapředen do řas a do travin

roh zlatý musí tlít...

A v duti jeho, kde dávno zmlk hlas,

ještěří hnízdí rod – – –

Tak na věčný je zaklet čas

roh zlatý na dně vod.