PÍSEŇ O ŽNÍCH. (I. Do pole.)

Anděl Páně – vstaň, kdo dříme!

Chlebíčka se nedospíme.

Hvězdy v noci čistily se,

dnes nám jasné nebe skví se:

Vzhůru! Svatá Markyta

vede žence do žita.

Křepelka volá: Již jdou žat!

Ženci s kosou nohou bosou

pojďte kvítím, pojďte rosou,

a vy žnečky jako višně

vystupujte sobě pyšně:

Obilíčko dozralé

skládá hlávku ospale.

Křepelka stená: To je řad!

A teď kleknem k otčenáši,

ať Bůh žehná práci naší!

Aby tělo bylo pružné,

ať si každý stébel užne,

opáše se v úpoly –

Tak prý záda nebolí!

Křepelka pláče: Kam se dát?!...

„Pomáhej Pánbůh!“

„Dej to Pánbůh! Vítáme Vás, dědečku!“

„Tak jenom děti, važte každou chvíli!

Co je to hoch jak máslo májové!

Dlaň bude černá, ale chlebík bílý –

nuž, hleď si každý pilně práce své.

Hle, pro chléb musí s klasem padnout květ:

tak z ruky do ruky to žádá svět.

S radostí žněte! Zlato celým lánem

je naše, naše! Máme svobodu!

Teď, Bohu díky, rolník je svým pánem

a může sloupem býti národu.

Leč stará pouta nezlomí se v ráz –

tož pracujte! Jeť život krátký klas:

Dva týdny zelená se, dva se metá –

odkvétá – nalívá se – osýchá –

pak těžkou hlavu nachýlí ti léta,

a bílá s kosou na ni pospíchá,

radostně vidí, že jsi dědeček

a hlavu sejme ti jak věneček...

My odejdem – však roli pluhu lačnou

tu necháme, a syni bujaří,

kde nám smrť uťala, tam chutě načnou,

Bůh posílí je a jim udaří!

Ti budou orat, mrvit – třeba krví svou,

až celá vlasť nám zkvete svobodou!