PÍSEŇ O ŽNÍCH. (II. Na poli.)

Sekej, synku, bez hřebínků,

nenechávej pod kosou –

ale kosou nezavaď mi

o noženku o bosou!

Odbíračky, berte klásky,

hlavy nepozdvihejte –

ale chudým sem tam z lásky

také klásek nechejte!

Zažínejte, ať se lipky

dožnem vonné, košaté –

tam ti dám, můj chlapče hybký,

jabko pěkně buclaté.

Veselme si zpěvem pole,

jásejme s tím skřivánkem –

až se dožnem konce role,

pošlem synka se džbánkem:

Tu máš, synku, tu jsou džbánky,

chladné vody přines nám,

dones vína ze studánky,

však ji roubil Pánbůh sám.

A ty, malá holka, nyní

do dědiny doběhni –

a vyřiď tam hospodyni,

že je slunko v poledni!...

Hola, chaso z vesela!

Už je chvíle oběda –

hleďte, jak se z mísy kouří

rybí kosť a lebeda!

„Rač Bůh žehnat!“

„Nedáme se odehnat. Pojďte s námi,

dědoušku!“

„Kdo upracoval se až do úpadu,

rád k plné míse v trávu ulíhá.

A dobře tak. Jen pohovte si v chladu –

co pořád běží, skoro dobíhá.

Vy, chlapci, doskočte si k říčce naší –

hrá v stínu vrb tam voda křišťálná.

Však dejte pozor. Vodník prý tam straší!

Ať nestáhne vás! vy jste naděj má!

Ty, starší, budeš rukou dělat v poli –

ne každý pták je orel nebo páv –;

Benjamin půjde hlavou lámať školy,

by uměl hájiť lidu svému práv!

A vy, děvčata, věnce vijte v chládku,

ať ověnčíme kosu, vůz i srp!

Ty věnečky si nechte na památku

svých mladých časů – vadnoucích to chrp:

Co nevidět z vás budou hospodyně –

ve tváři úsměv lásky mateřské.

Pak buďte dbaly – nikdy ruce v klíně –

však víc než ruce udbá očí dvé!

Muž v domě hlavou, žena je v něm duší,

v domácím tichu, tam má říši svou;

hned uvidí, kde vráska soulad ruší

a uhladí ji dlaní laskavou.

Zbožna a pilna – příkladem je dětem,

je těchou muži, útrap náhradou...

Tak chaloupka-li každá bude květem,

vlasť celá bude rajskou zahradou!“