PÍSEŇ O ŽNÍCH. (IV. O hodech v hospodě.)

Muzikanti, to jsou hoši,

hrají k ráji vesele,

kde jsou svatí popelatí,

růžky mají na čele.

Alou, rozstoupni se kolo!

Hudbo, dobrý pozor dej!

Pojď, Maryšo, máme solo,

zazpívej a zadupej!

Hrej, muziko, hrej!

Zatoč se mi, růžičko má,

na dobrou noc dokola! –

A já se ti nezatočím,

já musím jíť do pola.

Jdi si, milá, rozpustilá,

i já půjdu do pola:

Míra už mě odměřila,

král mě brzy povolá. –

Hrej, muziko, hrej!

V poli budu šavlu nosit’

místo kosy zmodralé,

šavlí budu hlavy kosiť

za svou vlast a za krále!

Hrej, muziko hrej!

To je dětské, starosvětské –

ale Vídeň! – pravím vám...

Pst! hle, já vám po vídensku

zatančím a zazpívám –

A co nám budeš tu vídensky žvančit!

Doneste pometlo! Švec bude tančit!

A na truc zatančím! - Rozstupte kolo!

Teďka my tančíme! Zaplať si solo!

Což pak jen sedlák smí na muziku?

A což jsem pásl s ním na trávníku?

No, no, ty rozumný!

Nebyl’s než za humny!

Co? – Já jsem císařský muž!

Zavěs ty bubny, jazyku schlubný!

Řemeslo chmelem ti zarostlo už!

Vidíš ten nůž! – ? – – –

Ženské vzkřikly – odskočily –

v hodinách tři čtvrtě bily.

Starosta už stavil sklenku,

vstával – už ho zdvihal hněv:

Slyš! Tu hlásný troubí venku –

ticho – ticho – ký to zpěv? –

Noc je dusná, příšerná,

obléká se do černa,

měsíc padá v studánku –

vy hýříte u džbánků!

Doba skokem pospíchá,

letí, ani nedýchá,

náhle půlnoc udeří –

a smrt stane u dveří.

Do tváře vám zaciví:

Pojďte, pojďte, svárliví!

Honem, přítel nepřítel –

já nehledím na pytel!

Hlupákům i mudrci

dívám se jen do srdcí,

a kdo žil tu v pokoji,

pokoj dám mu po boji.

A kdo křesal nevoli,

toho srdce rozbolí:

Proč údolí slzavé

měnil v peklo žeřavé?

Život trvá málo let,

opadne jak jarní květ,

a pak zajdem – kdo ví kam,

kde se najdem – Bůh ví sám...

Noc je dusná, příšerná,

obléká se do černa,

nad horou se prochvívá

Boží metla ohnivá!...