PÍSEŇ O ŽNÍCH. (V. Povodeň.)

Mračna spadla!

Příval! Příval!! – Pán Bůh s námi!

Modré blesky srší tmami –

Perun pere nebes kuli –

do kouta i muž se tulí.

Déšť se leje, leje, leje,

až se země z hlubin chvěje.

Jako s jezů vody řinou,

údolinou řeky plynou,

mosty berou jako třísky,

chytají se kolen vísky,

přes role a strž a hloží

proud se množí – soudy Boží!

S vížky pláče, stená, vzlyká

zvon; – umdlívá – bumbim – bám –

Pane, sám ty shlédni k nám!

Nad ohniskem bába říká,

do čtyr větrů vodou stříká:

„Ty sběři klatá,

která se letem

přenášíš světem,

od tváře Boží

svržená s nebe

v propast a hloží:

Poraziž tebe,

protiv se tobě

a tvojí zlobě

Trojice svatá!

Kyrie elejson!“

Příval duní, duní, duní,

celá země už je tůní...

„Vichřice, vichry,

mračice, mraky!

Obracím já vás

na hory, skály,

na pouště v dáli,

na kterých neorá

a k Bohu nevolá,

neseje žádný.

Tam sobě hrejte,

Tam přebývejte!

Kriste elejson!“

Proud se leje, leje, leje,

nad babou se chatrč chvěje...

„Zaklínám já vás,

návalné davy,

ve jménu Boha,

jehožto slávy

plno je nebe,

plna je země.

Zaklínám tebe,

ďábelské plémě,

ať tebe zkruší

Hagios theos!

Ischyros theos!! –

Zachraňte duši!!! – –

Kriste elejson.“

Potopa se vzmáhá, vzmáhá,

kdo neutek’ – marná snaha.

Ovčírny i ovce plavou,

unášeny vodou dravou,

střecha skáče pod chaloupku...

S horní vsi hledíce v hloubku

nad svých statků troskami

lomí lidé rukami:

„Ježíši Kriste! Jaká to spousta!

Po hladném hostu nezbylo sousta.

Zloděj, ten aspoň kouty stáť nechá.

Voda i s těmi do moře spěchá.

O Božím živi – nemáme hvězdy,

však ve Tvou pomoc doufáme vezdy!

Smiluj se! – k nebi zdviháme děti:

Nevinným aspoň anděl nech sletí!“

Utište se! Já, jenž s výšin patřím,

do srdce jsem lásku vštípil bratřím:

Svůj se k svému věrně přitulí –

potom nelze, byste zhynuli!