PÍSEŇ O ŽNÍCH. (VI. Nová setba.)

Věnečku můj z rozmarýnu,

vila jsem tě v lípy stínu,

vila jsem tě helekajíc,

rozvíjím tě naříkajíc.

„Neplač, nekvil, dcerko milá!?“ –

Ráda bych já netesknila –

vojna vzala synka v poli,

voda chlebík ze stodoly.

Podzim na strakatém koni

s babím létem už se honí,

babí léto smutně lítá,

pluh se černou půdou kmitá.

Tatíček náš orá, orá,

aby pšenka byla sporá:

Co z horní vsi uštědřili,

sejem v dlaň Tvou, Bože milý!

Roď se, pšenko, rod’ se čistá,

jak byla máť Jezu Krista,

roď se čistá od plevele,

buď nám k spáse, zbav nás žele.

Žehnej, Pane nade všemi,

matce chleba, české zemi,

déšť nech rosit, slunko zářit,

rač nám naspořit a dařit!

A vy, milí naši svatí,

dejte svojí setbě zráti,

ať se z duší nevytratí,

ale v rajskou žeň se zlatí!