PÍSEŇ O ZTRACENÉ VARTĚ

Na světě se všechno ztrácí,

peníze i krása s mládím,

a co bylo slavné včera,

starým je dnes harampádím.

Nesmrtelnost, lidská sláva

ztrácí se jak ozvěna –

jaký div, že blízko Libně

též je varta ztracená!

Čtenáři, jenž na procházce

zabloudíš snad jednou k Libni,

rozpomeň se, cos tu četl,

v zamyšlení čelo shýbni!

Jistě že tě na kopečku

zámeček ten přiláká,

až tam uzříš na skalisku

plechového vojáka.

Před sto lety bylo hůře,

ač nám podnes není blaze,

když se mocné pruské vojsko

blížilo až k samé Praze.

Strašné zprávy přicházely

z blízka jako z daleka,

jak nám Jeřábek to líčí

ve svém Synu člověka.

Prušáci už byli v Libni,

všechny kouty obsadili,

na zámečku osamělém

také stráž svou postavili.

Voják stál tam odhodlaně,

ač měl možná strachu dost,

stál tam jako k zemi přibit,

věděl, co je povinnost.

Ale náhle, znenadání

padla ve hře karta jiná:

čtenáři, víš z historie,

co se stalo u Kolína!

Když už bylo v Čechách nejhůř

a když lidé zoufali,

páni Prajzi u Kolína

náhle na frak dostali.

Přes pole i přes strniště,

skrze vsi a lesy, skály,

kudy bylo odtud nejblíž,

honem domů utíkali.

Hrozně snadno ztrácí hlavu,

kdo je zčistajasna bit –

nediv se, že zapomněli

se už v Libni zastavit!

Ale voják, co tam zůstal

na samotě státi stráží,

nevěděl, že už je dávno

po slávě a po kuráži.

Celé vojsko utíkalo

jako běsem štváno v dál,

jen ten voják pod zámečkem

stál a stál a stál a stál.

Celé vojsko utíkalo,

dosáhlo už samých hranic,

a ten voják stál tam pořád,

už mu z toho bylo nanic,

stál tam v noci, stál tam v dešti,

v slunce záři plamenné,

stál a stál tam jako blázen,

stál tam jako z kamene.

Generál i markytánky,

kmáni, frajtři, oficíři,

všechno to už do Berlína

splašeným svým letem míří,

kanóny jim nestačily,

mnohý kanón čert už vzal –

jen ten voják pod zámečkem

zuřivě tam stál a stál.

Hleděl v dál a hleděl marně,

pruské vojsko nemoh’ shlédnout,

nohy se mu prohýbaly,

na vartě si nesměl sednout!

Prušáci už doma byli,

ale on tu stál a stál,

až tam v zemi samým stáním

hroznou díru vyvrtal.

Čtenáři, ty ptáš se jistě,

co se s vojákem tím stalo?

Inu, naše historie

o tom poví tuze málo:

jisto je, že voják onen

s flintou těžkou jako cent

má teď v Libni pod zámečkem

plechový svůj monument.

Monument ten trvanlivý

stále čeká, čeká, čeká,

ve větru se touhou chvěje,

při vichřici, jež se vzteká,

ohýbá se, ale stojí

vytrvale v každý čas,

čeká snad, kdy páni Prajzi

přitáhnou si pro něj zas...

Na světě se všechno ztrácí,

zmizela i pruská sláva,

která kdysi Čechy naše

rozdupala do krvava –

Pánbůh dej, ať u nás v Čechách

málo toho uloví,

ať z ní zbude na památku

jen ten voják plechový!

Bože dejž, ta varta jejich,

na níž od staletí stáli,

na níž stále číhali jen,

vlast by naši roztrhali,

ať už není nežli plechem,

který málo znamená,

ať ta celá snaha jejich

jest jen varta ztracená!