PÍSEŇ O ZVÍŘATECH.

Máť pánbůh v světě divné zvěře,

až člověku to k neuvěře,

jak krásnou mu zde zemi kazí,

po růžích v sadě blátem hází,

jak jasné mu zde vody kalí

a černým křídlem hvězdy halí,

tam v královských se lesích hnízdí

a sladkou hájů hudbu hyzdí –

o, že ten pánbůh na ty stvůry

dá slunci svítit shůry!

Tu jedny tvrdé, tupé kůže

vám vlekou, hřbet co jen zmůže,

na „hot“ a „čihí“ nejsou hluši,

vždyť dosti dlouhé nosí uši,

jim bodlák hozen slouží k duhu,

a ač v otrockém spjaty pluhu

přec rády kopýtkem naň hodí,

když chorý lev jim neuškodí,

a víte, co to za hovádka?

toť bučící oslátka.

A jiné zase s fráčkem v zadu

lokajských hňupů po příkladu

vše přímé nenávidí proudy

jak hříšník spravedlivé soudy;

a proto raděj’ vězí v díře,

když krok učiní, jedou zpátky

a zadními jen lezou vrátky;

a víte kdo ti a pak jací? –

toť zpátečničtí raci.

A jiné opět jsou ty stvůry,

ty nehledí vám nikdy vzhůry,

než k zemi jenom rypák snují,

a všecko všudy očmuchují,

ocáskem stále kolem točí

a tvrdou-li kdes kůstku zočí,

hned s ní se stranou kamsi trousí,

kde ostrý zoubek na ní brousí –

a víte kdo ti čmuchající? –

toť pouliční psíci.

A jiné zrůdy hladkých lící,

vždy lesknavou se koží skvící,

jen pod růžemi hnízdí rádi

a všady jejich vůni kadí;

ty k srdci úlisně se vinou,

však uštknou-li tě jenom jednou,

tu na věky vám tváře zblednou –

a víte kdo ti, již tak čadí? –

toť úlisní jsou hadi.

Tu cháska zase pološerem

se vznáší nad zem podvečerem,

nesnese ani slunce lesku,

ni k hvězdám spěje ku nebesku,

ta pološerem jen se smýká

a za den dvakrát koži svlíká,

rod její nezná sama sebe,

krev tajně z lidských srdcí třebe:

a víte kdo to, co tak víří? –

potvorní netopýři.

O bože! svou bych ztratil víru,

kdyby v tom světa ve revíru

nevládl tvor též statný v pýše,

jenž volně v slunci kráčí, dýše;

kdy jeho hněvy stvůry vzruší,

tu mocné kolem rány buší,

a z očí jemu plamen stříká,

že do děr vše se chamraď vlíká:

a víte, kdo tak třímá blesky? –

toť královský lev český!

O bože! díky za to tobě

já budu vzdávat ještě v hrobě,

že’s v boji našem za svobodu

nám postavil jej ku provodu

a pročež, časy, roty, psoty,

jsou marny vaše jedy, zloty,

a kdyby na tom našem láně

i líté pelešily saně,

však brzo svými spálí blesky

je královský lev český. –