PÍSEŇ O ZVONECH.

Mezi nebem, mezi zemí

upevněny zvony jsou;

zvuk jich duní ulicemi

jitřní září, noční tmou.

A kdy všecky v mocném vzruchu

zavzní hlasy velkými,

je to jako píseň duchů

nad hlavami našimi.

Ve vysoku zvony hučí,

dole velké město hřmí,

v plesu, víru, bolu, žluči

lidstva dav se potácí.

Kdo jen sepne ruce z davu,

kdo jen slyší zvony z nich

a kdo, slyše, skloní hlavu

v zadumání zbožném, tich?

Ve vysoku zvony pějí,

dole velké město hřmí,

v jednom shonu, v jednom reji

lidstva dav se potácí.

A přec jsou to jen ty davy,

pro něž zvon se budí z dum,

kterým hřímá, které zdraví,

za něž volá k nebesům.

A přec jsou to jen ti dole,

za něž zvon se dává v let,

za něž bdí a za něž v bole

lká a puká naposled.