Píseň o zvonu.

Pevně zděnou země kryje

Formu z hlíny pálené.

Dnes se ještě zvon ulije!

Chutně, chaso! k ruce mé.

Jen kdy horký pot

S čela teče v hod,

Jméno mistra dílem slyne;

Požehnání z nebe plyne.

Když dílo vážné počínáme,

Tu vážné slovo v čas bývá,

A práce, an my rozmlouváme,

Nám veseleji uplývá.

Tak nyní beřme v rozjímání,

Co zde slabá moc působí;

Ten matný muž jest k pohrdání,

Kdo nesmyslil, co vyrobí.

Toť muže krásí neomylně,

A protož rozum také má,

By u vnitř rozvažoval pilně,

Co rukou tvoře, vykoná.

Sneste hornou smrkovinu,

Ale dobře sušenou,

Ať se hustí v oddušinu

Plamenové naženou.

Vařte v peci měď

Cínem pak se řeď,

Má-li tuhá tekutina

Býti pravá zvonovina.

Co v této jámy hlubokosti

Mocí ohně se vystaví,

To na zvonici u výsosti

Své dělatele oslaví;

Potrvá věky budoucími,

Povábě sluchy k pozoru,

A bude kvíliť s truchlivými

A zbožné volať ke zboru.

Co v hloubi dole zemšťanovi

Proměnné losy přinesou,

To vráží tamto v zvučné kovy,

An naučně to roznesou.

Ajta! spousta plyne k voli,

Znám to z bublin náskoku.

Hoďte tam popelné soli,

Ta pomáhá roztoku.

Pěny prosta též

Dlužna býti směš,

By kov, švárně vyjda z ruky

Dával čisté, plné zvuky.

Neb slavným zvukem radování

Vítá nemluvně milené

V prvním života putování,

Jež koná, od sna vedené.

Ještě mu v lůně budoucnosti

Nehody spí i blaženosti.

Vzor něžný mateřské milosti

Je v zlatém jitru ostříhá –

Čas jako střela ubíhá.

Od dívky hrdě opuštěné

V svět pacholisko harcuje,

A prošed země oddálené

Domů se hostem vracuje.

A spanilou a květoslavnou,

Co s výše nebe podobu,

Zří lícem kázanou a mravnou

Výtečné panny způsobu.

Tu touha bezejmenná kloní

Jinocha ku samotině,

Slz toky mu se z očí roní,

Vyhýbá ryčné družině,

Jde za milenkou stoudně v sledy,

Jejími oblažený hledy,

Co nejkraššího v lučině,

Snáší v ozdobu dívčině.

O, touhu něžnou! sladké city,

Zlatý věk první milosti!

Oko vidí nebeské byty,

A srdce plýtvá v blahosti.

O, kéž by měly květy věčné

Té mladé lásky doby vděčné.

Píšťaly žlutěť vidíme!

Omočím nyní tu trest,

Jestli osklenou spatříme,

Že zralý tok, známka jest.

Chutně, chaso! běž,

A ohledej směš,

Zdaliže se látky dvojí,

Nehebné a měkké pojí.

Neb, kde se přesné s jemným víže,

A s mírným silné poutá blíže,

Tu slyšán bývá dobrý zvuk.

I hlediž ten, kdo k slibu chodí,

Zda k srdci srdce též se hodí;

Jeť krátko bludu, dlouho muk.

Líbezně panenský hraje

Vínek v kadeřích nevěst,

Když, veselí jich hlásaje,

Zvoní z věže blahověst.

Ach, nejkrasší věku svátek

Končí květen života,

S rouškou, s pasem béře zmatek

Bludů mylných pěknota.

Zápal hasne,

Láska ostává,

Na květy jasné

Plod nastává.

Tělem, duší

Muž se kruší,

Klopotě, baže,

Píle, se snaže,

Měně a boře,

Štěpě a tvoře,

Mocí a lestí

Sháněje štěstí.

Nesmírné proudem hrne se zboží,

Na sýpkách zlatá špíže se množí,

Přibývá prostoru, zrůst béře dům,

A v domu vládne

Hospodyň zprávná,

Dítek máti;

Řídí v ctnosti

Domácnosti,

Cvičí dívky,

Zdržuje hochy,

Spoří, střádá,

A pořádá,

Pracuje, pílí

Každou chvílí.

Zásobou truhly špihuje drahné,

Frčící niti vřetenem táhne,

Chrání ve skříni za mnohý den

Vlnu bělostnou i sněžný len,

Vždy pilna k prospěchu krásy dání,

A nemá stání.

Otec pak okem utěšeným

Od svislí domu dalekohledných

Plésá nad požehnáním svým,

Zhlídá štěpnice zlatoplodné,

Pátra stodoly prohnuté,

Prostory sýpky nasuté,

Na poli vlny zrnorodné.

V hrdosti chlubí se jeho ousta

Pevně co světa samého spousta

Zlým proti oupadům

Stojí mi skvostný dům! –

Ale osud mocně vládne,

S nímžto není smlouvy žádné,

Klopotem přijde neštěstí.

Boh pomozi! počnem líti,

Lom má zubovatý hled.

Když uzříte na čep bíti,

Rcete svatou průpověd.

Nuže, tak se staň!

Bože domu chraň.

Již se ryhou, dadouc čmoudy,

Valí ohňorudé proudy.

Jeť dobročinná ohně moc,

An krotí se a opatruje,

Co člověk tvoří, způsobuje,

V tom jemu platen na pomoc;

Však strašna jeho božská moc,

Když z pout se vymkne, vyřinuje,

A kráčí stopou svobody

Ten divoký syn přírody.

Nastojte, když v náplň bídy

Vzrostouc bez ubránění,

Skrze lidné města třídy

Hrozně těká znícení!

Neboť živly nenávidí

Rukostvůry zemských lidí.

Z oblaku

Zdárnost chodí,

Déšť se rodí;

Z oblaku i v čase tom

Bučí hrom!

Jak to kňučí s výše věže!

Bouře jde!

Krvavé jest nebe,

O, to není vedro denní!

Bijí v zvon!

Jaký shon!

Vznikna oheň s plápoláním

Zbíhá třídy zažeháním

Větrového spěchem křídla;

Vroucí jako z peci hřídla

Žíří vítr, jiskry deští,

Okna břinčí, trámy třeští,

Děti kvílí, matky bloudí,

A pod krní

Bravi mrní.

Běh a outěk, kam pohledne,

V noci světlo jako ve dne,

Dlouhou řadou, z ruky v ruku

Vědro lítá; vzvýši v luku

Sopcí proudy, valy vody.

Chomol vyje přižene se,

Hlukem hledá plamene;

Plamen v suché rolné plody

S praskotem se v sýpku nese;

Bouří v krokví suchém lese,

Jakby v vání náramnosti

Mínil všecku z spodu zem

Vyrvať prudkým klopotem,

Vzroste nebes do výsosti

Velikán!

Losu dán

Ustoupá, kde větší síla,

Člověk, vida svého díla

Zhynutí

V trnutí.

Stojí prazdné spáleniště,

Chomolů vzteklých stanoviště:

V pustých oken vydutí

Hrůza sedí,

Do nich oblak s nebe hledí

Vysoký.

Naposled

Ještě k zvratku

Svého statku

Člověk jednou hledí zpět –

Pak vesel půjde v šírý svět.

Ač krutá jeho nechvíle,

Vždy útěchy mu přeje nebe:

Sčítá milé své vůkol sebe,

A hle! vidí vše své milé.

Do země to šťastně přišlo,

Forma již se nalila;

Kéž i zdárně na den vyšlo,

By se práce zplatila.

Což ať nevrhlá? –

Forma roztrhlá? –

Ach, snad sladkou za nadějí

Trpké pohromy se dějí.

Tmavému lůnu země svaté

Věříme ruk svých tvoření,

Věří své rolník osení,

A doufá, že mu v klasy zlaté

Dá zrůsti nebes souzení.

Stkvostnější símě zarmouceně

Do lůna země skrýváme,

A k krašším losům utěšeně

Že z rakví zkvěte, doufáme.

Temně s výše chrámové

Zvoní zvuky hrobové;

Vážně v průvod znějí smutné kovy

Na poslední cestě poutníkovi.

Ach! toť manželka jest drahá,

Ach! toť milá, dobrá máti,

Od knížete stínů černých

Jata choti z rukou věrných,

Outlým dítkám mileným,

V jejím květu zrozeným,

Ježto míle kojila,

Jich se rústem blažila –

Svazek něžný domu všeho

Jest rozvázán na věky:

Ach! již věrné matky jeho

Není mezi člověky!

Není té, jíž blahou dobou

Byl on péče, potěcha,

Bude vlásti nad sirobou

Nelaskavá macecha.

Dokud zvon nám nevystydne,

Hmotnou práci ostavte,

Jako ptactvo v houšti klidné

Svobodně se zabavte.

Hvězdy zasvítí,

Péče necítí

Slyše chasník na klekání;

Mistr se trápí v neustání.

Chutně chodě

Bystrým krokem

Pozdní poutník v pustém lese

K milému se domu nese.

Bečíc tíhnou k stáji ovce;

Jdou i skotu čelatého

Hladká stáda bučíce,

Zvyklé chlévy plníce.

S mandeli do stodoly vůz se klátí,

Mnohokvětý na snopech věnec leží,

Ryčný mladý ženců lid k tanci běží.

Ticho, pusto na náměstí.

K tovaryské světla záři

Sedá čeleď jasné tváři.

Brána skřipíc zavírá se,

Země mrakem obstírá se;

Měšťana však nezatrudí

Černá noc,

Ješto zlocha strašně budí:

Bdějíť práva na pomoc.

Řáde svatý, synu nebe

Požehnaný, skrze tebe

Zvolně, lehce, chutně pojí

Své se k svému, města stojí,

Z lesů vyšli spolku chtiví,

Nespoleční lidé diví.

Ty i mezi lidské stavy

Uvodil jsi tiché mravy.

Tebou dražší svazek spiatý

K vlasti milé podnět svatý!

Tisíc ruk se hýbe v píli

U veselém spojení,

Zjevují se tajné síly

Skrze vroucí snažení.

Pod svobody drahou stráží

Mistr i chasník pracuje,

Každý svým se místem blaží,

Posměvači zdoruje.

Práceť krása obecenství,

Požehnání občana,

Ctí-li krále důstojenství,

Ctí svá pilnost měšťana.

Míre milý,

Shodo sladká,

Panuj, panuj

Míle městu tomuto!

Kéž dne toho nezasvítá,

Anť by vojny láje lítá

Vztekle v tyto tiché doly

Vrhla sebe,

Anby nebe

Na hvězdném se stkvěje polu

Milostně,

Ohnivělo od plápolu

Měst a dědin žalostně.

Výchladu jsme dočekali:

Zrušte nyní stavení,

By se smysly radovaly

V podobizny zdaření.

Tlucte každý zvlášť,

Rozhrušíce plášť:

Má-li zvon kdy zhůru vstáti,

Třeba formu v kusy dáti.

Neb mistr formu rozhrušiti

Můž moudrou rukou, a kdy vhod,

Však běda! když se vyprostiti

Kvapí sám žhoucí rudy plod.

Tu bouří hřmoty hromovými,

Dům puklý vztekle oboře,

A jako vraty pekelnými

Ven soptí strast a pohoře.

Kde mocí hmotných tupost vládne,

Nevznikne zobrazení žádné,

Když lůza zvolnost uchvátí,

Tehdáž blahost se rozvrátí.

Žel, když se troudný bouře zárod

V měst lůnu tajně shromáždí,

Sám ztrhav sobě pouta národ

Se strašně s sebou zavraždí.

Tu lítý rozbroj za řemení

Rve zvon, an vyje zahučí,

A posvěcen jsa k míru znění,

Ukrutné heslo zazvučí.

Svobodu, rovnost pokřikují,

Pokojný měšťan béře braň,

A ulice se naplňují,

A těká vraždy lítá saň.

Tu ženy hyénové šprýmy

Z nepřítele si třápají,

A srdce zuby pardovými

Z živého těla škubají.

Utuchne zbožná všecka bázeň,

Není nic více svatého,

An zlobě v cestu nejde kázeň,

Zlý zapuzuje dobrého.

Jsou tygři v hněvu ukrutnější,

Jsou krutší lvové dráždění,

Však ze vší hrůzy nejhroznější

Jest člověk ve svém šílení.

Ó, běda těm, kdo božskou svíci

Dadí slepému, běda těm!

Nemůž mu svítiť, ale žíci,

Vsy, města klásti popelem.

Tento den mi radost nese!

Jako hvězda, Bohu děk,

Sličný, hladký zjevuje se

Kovový mně výlupek.

Líčí se celé

Leskem vesele,

Náměť štítu způsobného

Také chválí mistra svého.

Sem, rychle sem!

Kolem, chasníci, obstoupíme,

Okřtíme zvon a posvětíme,

Concordia ho nazůvem,

By stal se smírcem, obec vodě

Ke srdečné a klidné shodě.

Vždy bývej k tomu povolán,

Nač byl od mistra udělán!

Vis v oblohové blankytnosti

Nad stánky země nízkými;

Buď hromu soused na výsosti,

A mezuj s světy hvězdnými;

Mluv s hůry, jako ony svíce,

Ta jasná hejna hvězdných ok,

Jenž tvorce chválí kolujíce,

A věncovaný vodí rok.

Jen k věčným věcem opravdovým

Vzni hlas úst jeho kovových,

A rozměrem se hodinovým

Dotýkej křídel časových.

Zapůjčuj losům mluvu svého,

A, maje srdce bez citu,

Svým aspoň hlasem proměnného

Provázej živobytí hru;

A vyučuj, že jako mizí

Nám v sluchu plný jeho zvuk,

Tak stálost na zemi jest cizí,

Tak toho světa míjí hluk,

Nuže, teď provazu silou

Z jámy vytáhněte zvon,

Aby v říši zvuků čilou

Vstoupil na větrný tron.

Zhůru, zhůru, výš!

Zdvih’ se, visne již.

Radost zjevuj městu denní,

Mír buď první jeho znění.