Píseň odkopnutého přítele.

Na trůně z žuly sedíš sám

a mračíš se jak lev.

Viz, já tvé nohy objímám –

ó řekni, proč ten hněv?

Vzpomeň, jak měl’s mne kdysi rád!

Jak vděčnost slibovals!

Ó jenom řekni, co ti dát?

Či klamals jen a lhals?

Na moje toužné otázky

jen metáš z očí blesk.

Co do slz ti a do lásky –

ty znáš jen hromu třesk.

Ó rci, čím jsem ti ublížil?

Chci všechno napravit!

Jak chceš, bych se ti ponížil?

Jak psa mne můžeš sbít! –

A ty jen sedíš, zchmuřený

zrak v dálku napjatý,

tvé žíly v čele zduřeny

a rty tvé zaťaty.

Ty nejsi člověk! Ty jsi drak!

jenž v lidskou tvář se skryl!

Věř, kdybych ĎÁBLA prosil tak,

on by se usmířil!