PÍSEŇ ODVAHY.

Svou píseň zazpívám, svou píseň nejsladší,

kterou jsem myslela, že nutno zamlčet.

Až jarních větrů van mlh závoj zaplaší,

se sluncem omládlým pyšně ji pošlu v svět.

Až ledy uvolní vzedmutou hladinu,

křiknu ji po proudu, od břehu ku břehu,

šeptnu ji potichu brázd černých do klínu,

vonících nadějí, rozměklých po sněhu.

Poroste píseň ta klasem i poupětem,

zašumí ve větru, zahřmí vám od mraků,

pták vám ji zazpívá, rozlétlý nad světem,

úrodnou vlažičkou snese se s oblaků.

S předtuchou klíčení zavzní k vám z daleka,

po zimním sdřímnutí uhodí na prahy,

nadšené povzbudí, ochablé poleká –

má píseň sluneční, má píseň odvahy.