PÍSEŇ OPUŠTĚNÉHO.

Ó sametové tvoje ruce,

jež chválil zástup veliký, –

já miloval je někdy prudce, –

teď tuhé hnětou knedlíky.

Ty svěží kdys, jak poupě z rána,

když rosou chlad je zadýchá,

proč nyní jsi jak ucloumána,

květ, k němuž nikdo nečichá...

Co šťastných bylo okamžiků,

jichž kouzlo dávno zapadlo!

Teď zdá se, že jsi na krmníku

a žiješ jenom na sádlo,

neb když si sedneš v restauraci,

ty zjeve v mládí přesladký,

před tebou duch můj v prach se ztrácí,

ty jíš jak Honza z pohádky...

A manžel tvůj, jenž psával sloky

na chrupu tvého perličky,

teď píše knihu čtyři roky:

„Zde měly by růst špargličky...“