PÍSEŇ ORÁČE.

Hatou, moje volky malé,

hatou hat,

nezatáčejte se stále

na souvrať,

budeme tu dneska déle,

musíme to pole celé

doorat.

Hatou, moje rozmilá

šimlata,

do stodoly se sem dívá

pantáta –

až zoráme celé pole

pak vám kyne, volky moje,

odplata.

Dostanete jetelinku

šťavnatou

a budete poláskáni

pantátou,

pochválí vás za tu dřinu

a pohladí kožešinu

huňatou.

Avšak pro mě ubohého

má jen hněv,

ač mu dávám z těla svého

všechnu krev,

a on ještě chtivě hledí,

zda se v kapkách rudých cedí

z mojích cév.

Stále ssaje tu krev rudou

červenou,

jenž koluje pod mou hrubou

halenou.

Ach, zda mu ta krev má stačí,

i když všechna vykrvácí

najednou.

Choďte, volky moje, rázně,

vesele,

pantáta vám zatím nažne

jetele,

byste měly měkké spaní,

Ančka pod vás otep slámy

nastele.

Choďte, moje volky, polem

zoraným,

věřte, že vás jenom s bolem

poháním,

neb vím, jak šleh bičem bolí,

vždyť i já jsem, moje voly,

poddaným.

Často na má záda křivá

dopadá,

častěji než na vás, milá

hovada,

neb vás pantáta má v lásce

a mně za mou tíhu práce

vynadá.