Píseň oráčova.

No loudejte se

s těmi kolečky,

ať to zaořeme,

moje volečky!

Brázdu za brázdou,

líchu po líše,

jako když študent

krasopis píše

Nobý!

Zrovna kráčejte

pořád svou vahou,

dokud je pole

napito vlahou;

vlahou nebeskou,

dobře se ruchá –

těžkéť orání,

když je zem suchá

Čehý!

Vranka poletá,

červy vybírá;

od humen na mne

má milá zírá

a hubičky mně

rukou posílá;

pones mně je sem,

dívko rozmilá!

Hohó!

Ona nemůže,

ona nemá kdy,

již ji nevidím.

stát u zahrady;

vběhla do dvora; –

zaplať jí Pán Bůh

za ty hubičky,

snáz teď vedu pluh

Ou!

Až já přijedu

domů z orání,

až si poklidím –

půjdu si za ní.

A musí mi dát

sladkou hubičku

Lepšíť než deset

těch po větříčku

Nobý!

Dá-li jich deset,

hude přes stovku

a dá-li jich sto,

přes tisícovku.

Ona však nedá,

šetří jich, šetří;

dá jednu neb dvě

a na nejvýš tři

Čehý!

Jen když já od ní

ty tři dostanu,

já si jich při tom

třicet ukradnu;

s tím se spokojím,

dobrou noc jí dám –

dám jí dobrou noc,

a půjdu zas k nám!

Hohó!

Jestli je hříchem

hubičkování,

já budu činit

přísné pokání;

budu putovat

na Svatou Horu

a ona také –

půjdeme spolu.

Ou!