Píseň oráčova.

Prožil jsem své žití

jak to mohlo býti,

jak to osud děl; –

jak to život velí,

jak to lidé chtěli,

– i jak sám jsem chtěl.

Svou žeň chtěl jsem sbírat –

nemoh’ jsem se vzpírat,

když mi řekli: Služ!

sluha vůli ztrácí,

já hleděl své práci

ve tvář jako muž.

Chléb můj byl mi pánem,

večerem i ránem

jsem jej dobýval –

ale jed’ jsem denně

jej tak spokojeně,

jak ho nejí král!

Král kdyby byl třeba

děl: Můj je tvůj chleba, –

byl bych děl: Ty chceš!

leč, kdyby děl v zbroji:

Duše tvá je mojí, –

byl bych řek’: Ty lžeš!

Tvá je moje skýva,

střecha, jež mne skrývá,

dech, jenž hruď mi dme –

ale moje snění

při lopotě denní,

králi, to je mé!

Člověk pán je země,

hlas však praví ve mně:

lidí pán je Bůh!

Jemu do objetí

pán či nepán letí:

nesmrtelný duch.

A když ve dni tuhém

kráčím za svým pluhem

dlaň má neklesá:

slyším země kůru,

jak svá prsa, vzhůru

sténat v nebesa.

V čelo moje snědé

jak v ty líchy hnědé

padá svit a stín –

tak žijeme denně

spolu spokojeně

matka zem, – já syn!

Brázdy pot můj pijí,

se shrbenou šijí

mám je přece rád –

znám svou matku hroudu!

– já v ní do dne soudu

budu klidně spát.