PÍSEŇ ORÁČOVA.

Kolikrát už, půdo, tebe

obrátil jsem pluhem!

Nikdo v celém světě není

lepším tobě druhem.

Brázdami-li za svým volkem

v horku zvolna kráčím,

potem, který s čela řine,

šedé hroudy smáčím.

A když doba odpočinku,

jako Přemyslovi

pluh mi stolem; v stínu hruše

pěkně se to hoví.

Kolem sebe rozhlížím se –

Bože, jaká krása!

Nad mou hlavou větřík letí,

skřivan v modru jásá.

A když dechu nabrali jsme,

načerpali síly,

kráčíme zas brázdou dále –

já a volek bílý.

Kolikrát už, půdo, tebe

obrátil jsem pluhem!

Proto ti snad nemůž’ nikdo

lepším býti druhem.

A kdyby snad przniti chtěl

cizák tebe krotký,

na obranu tvou bych s chutí

chopil se své otky!