Píseň oráčů

Východní červánek políbil kraj,

v zpěvu se probouzí pole i háj.

Sotva nás přemohl kratičký sen,

ku práci volá zas dnes parný den.

K setí a orání přišel už čas,

potem li zaléván, uzraje klas:

dřív ruka zmozolí, skloní se leb,

než země matička dá za mzdu chléb...

Orali otcové ten cizí lán,

k práci je poháněl biřicem pán –

i my zas ořeme z jitra až v noc,

otroctví jalo nás také v svou moc.

Do ztvrdlé ornice boří se pluh,

skřivánčí píseň nám zalétá v sluch,

pěvce však neshlédne zkalený zrak –

člověk zná porobu a volnost pták.

Slunko tam za hory spadává níž,

klekání hlaholí z kapličky již,

v krůpějích na čele setřeme pot,

spánek nás vyprostí na chvíli z psot.

Zítra dál budeme kypřiti lán –

však sklízet nebude vždy jenom pán!

Zasejem, zaořem – budem-li chtít,

obilí pro sebe budeme žít...