Píseň ozdravení

Tak sešlehán jsem životem, že vniká

dvé břitkých jehel do každé z mých pór.

Já zemdlel mdlobou koně závodníka,

já zatrpk radostmi, jsem zdravím chor.

Přemíra slastí sládne na jazyku,

pro krásu pohybu se zemřít chce.

Co spíjelo mne něhou, v okamžiku

jak rána dýkou míří do srdce.

Je těžko život žít, když tolik varu

mi proudí žilami, až praská hruď.

Mně nelze žít, leč v horečce a v žáru –

a přec, ó křeči, pozdravena buď!

Jen tebou vzniká svět, jen z tebe tryská

zpěněná jízda, citů vodopád –

a smrt-li tak je opojení blízká,

já, žitím zmámen, zemru rád a mlád.

Jen zestárnouti nedovol mi, křeči,

jež obnažuješ každičký můj čiv;

jen životem se jízva žití zléčí:

já nechci odejít, bol nedoživ!

Nuž, trýzni dál a škubej a v mé tělo

svých jehel mučitelství zabodni;

jak pole, v něž sto rýčů tvrdě vjelo,

tak úderem svých ran mne zúrodni!

Ať prchne sen, ať zatvrdne má kůže,

ať sejde se rtů mdlá i mdlobná chuť;

tak přetav chorobného snílka v muže –

a stokrát, křeči, velebena buď!