Píseň pátá. Máří Majdalena po Smrti, a při vzkříšení Ježíše.

Za mrtvou Marye když v dom přinesena byla,

A umrlou Marta když vložila v lůžko a myla;

Sestra, bratr, služky když nad ní pláčí žalostně,

Do hrobu by strojili, svláčejí z roucha lítostně:

Zdá se, jakby Marye jen jemně potichmo sy vzdechla,

Přiskočí všechno hned k ní, poslouchá, jestli oddechla.

Sáhne jí Marta k srdcy, křikne: ach, tluče srdýčko!

Ach zase tluče srdce – házý se – ach běžte brzýčko –

Běžte, přineste líky, masti, a drahé vodičky.

Hned přinesou, maží, trou rty, srdce, chřípí, očičky.

A Marye vzdychne bolestně a těžce oddychá,

Pak se házý levněji srdce, pak na hlas y vzdychá.

Pak otevře oči, divoce pak očima svítí,

Těžce sy vzdychne, a chce v lůžku posazena býti.

Když ji posadili, po všech zděšená se ohlíží,

„Kam ste Pána dali? promluví: ach umřel na kříži!

Kam ste ho položili! kam dali plného bolesti?

O kterak hlavu sklonil! kterak tíše snášel neřesti!“

Mnoho mluvit nemůže, jen vzdychá a dá se do pláče,

O kterak hlavu sklonil! prohodí jen, a hořce zas pláče.

A místo potěšení Lazar y Marta s ní pláčí,

Všechno v domě želí Pána, líce slzami smáčí.

Nejdřív spamatuje Lazar se, by Pánu byl vděčný,

Vezma ruku Marye, dí: jsme z toho všickni povděčni,

Žes procýtla zase, neb sme tě plakali mrtvou,

O že žiješ! jaks potěšila nás v chvíli přesmutnou.

Marye, upokoj srdce své, trp zármutek tíše.

Hned do města půjdu, vykoupím tělo Ježíše.

Kde chceš, ať pochovám nám všem milého Ježíše,

Pověz brzy – svatvečer tudy – ať přijdu zas spíše.

„V jeskyni svaté, praví Marye, ach to je má žádost,

Dost málo uděláš svému vzkřísyteli zadost.

Pospěš bratře milý! pospěš, bys vrátil se spíše.

O by již Ježíš milý odpočinul v jeskyni tíše.

Tam budu ležet u noh Páně, a kvílit bolestně,

Rány jeho pomaži, líbat budu, truchlit žalostně.“

Rychle odšed Lazar, daleko však ještě nepřišel,

Že pohřben Ježíš jest ctně, na cestě uslyšel.

Neb který z Galilee za Pánem přišly Marye,

Vypravují, pohřbil že ho Jozeff z Arymatye.

„Stály sme pod křížem želecy, když sňal tělo s kříže,

Kráčely sme slzecy za ním, bychom viděly blíže,

Až unesl Pána, a nového až vložil do hrobu.

My seděly plačecy proti hrobu právě tu dobu,

Obložil plátnem tělo, kámen ke dveřím přivalil,

S pláčem pravil: jděte ženy ctné, povězte, že svalil

Sem kámen těžký s Marye a Lazara srdce.

O jaký tam bude žel! potěšíte všechněch velice.“

Vítejte k nám mile vy ženy ctné, dí Lazar pohostný,

Zdažli ale Marye potěšíte, nevím, ženy ctnostny.

Žádala Pána tělo pohřbit sama v jeskyni svaté,

Předc ale poďte brzy, vy líp těšit truchlivé znáte.

V hradu zatím k ctnému pochování všechno se chystá,

Aloes, mirra a nard k pomazání, platénka y čistá.

V tom s ženami Lazar přijde, Marye hned se táže:

„Kde tělo máš Páně? ať dříve se zraněné maže,

Pak v toto plátno vložím, – pochovám, – ach hořce zas pláče.

O přežalostná služba! pochovám? – zas dá se do pláče –

Kde tělo máš Páně? ať jdem, neb svatvečer běží.“

„Pán, Marye, vece on: počestně v hrobě již leží.

Jozeff, náš přítel, pochoval jej v svém novém hrobě,

Jsa učedlník jeho, y žalost chtěl uspořit tobě.“

Hned ženy vypravují – Marye však pilně poslouchá.

Jak Jozeff zaobalil Ježíše do bílého roucha.

Jak odnesl s Nykodémem tělo, jak do hrobu vložil,

„Nehnuly sme se odtud, až na hrob kámen přiložil.“

„Šťastné ženy! Pána provodit mohly ste do hrobu,

Šťastné ženy! proč já nebyla s vámi v tuto dobu!

Ne, ne, ty Marye nebylas té hodna milosti,

Svaté tělo pohřbit! ne, ne – a pláče lítostí.

V jeskyni ach nebudeš v naší odpočívat Ježíši,

Bez tebe kvílit tebe musým v té skalnaté chyši.“

Lazar těší Maryi: spokoj se, neb ještě pomocy.

K Jozeffovi půjdu, hned jak bude po Velkonocy,

Jistě vykoupím tělo; nechť Jozeff z Arymatye

Žádá, co chce, třebas víc, zaplatím, bys jen ty Marye

V jeskyni mohla naší pochovat Ježíše milého,

Když nemůžem živého, aspoň poctíme mrtvého.

„Bratře milý! ona dí: přidám já perle, granáty,

Žádat budu Jozeffa, by přijal y prsteny zlaty,

Jen když tělo svaté odpočine v jeskyni naší,

Nic nebudu litovat, klénoty dám všeckny nejdražší.“

Svatvečer velkonoční že svitá, hvězda oznámí,

Do večeřadla se hned sejdou příbuzní a známí.

By také šla Marye, požádají jí ženy zbožné,

Vespolek by zažily večeři svatou tu pobožné.

Však Marye nemoc svou a mdlobu důtklivě předstírá.

Že ani jíst ani pít nemůže, těžkost neb ji svírá.

By samy jen jedly, dopřály jí odpočinutí,

V lůžko že hned položit se musý, by odešly, je nutí.

K slavnému stolu sednou, žalostí všickni upělí,

Žádný mluvit nemůže, jazyky jakby svázané měli.

O jak smutné pro ně jsou jindy tak hlučné ty hody!

Jen s pláčem, vzdechem, spomínají se dnešní příhody.

Až Kleoffáš promluvil: Jaká stala se tma hnedle trudná,

Když Ježíš vypustil duši! jaká tma byla bludná!

Vždyť sám jeden neviděl druhého – duše se užásla!

Hrůza obklíčila nás všeckny – y země se třásla!

Sám setník se hrozyl, řka: „Tenť Syn Boží byl jistě,

Já se boje, že propadne se zem, nezůstal sem na místě.“

„V skutkuli tak bylo tma? Táže se Lazar, divě se,

Já pro žalost myslil sem, oči že jen kalejí mně se.

Znamenal sem, y také, podemnou že třese se země,

A pro bolest zdáno, že třese se srdce tak ve mně.“

Svědčili však všickni, že tma byla, země se třásla,

Jistě že smrt Ježíše truchlíc y zem se užásla:

Však Maryi, s služkou jenž v světnicy zůstala sama,

Teď připadá všechna y obraznost visýcýho Pána,

Zas začíná vzdychat, a slzet, krev znovu se pění,

Pak y na hlas pláče a volá: „jaké těžké upění!

O kterak hlavu sklonil! Reso, co, tys neviděla?“

„Já, Marye, s tebou, bys nepadla, dost dělat sem měla,

V náručí bratra ležíc, spoléhalas y také na mě,

Mělas oči na kříž opřené a – pělas náramně.“

„O kterak hlavu sklonil! – Marye slzý – Ty necytedlná!

O kterak hlavu sklonil! byla to hodinka smrtedlná.

Jak zdlouha a tiše – a bez vlády! svatá hlava klesla!

Hleděla sem dlouho – však zklesla a víc se nevznesla!“

Teď Marye pláče hořce, až srdce usedá,

Resa ji chtíc vyrazyt, ledacos vymejšlí a hledá.

Mlč Marye, ona dí: Lazar tělo Ježíše koupí.

Však slyšet hluk – Marye k oknu skočí, hned zas ustoupí.

„Tenť jest křik zlosti, Marye dí: Šimon tak křičí,

Ten zlostník vděčen nad smrtí Ježíše tak řičí.

Ožralý tak vejská, raduje se, jsa pln kruté zlosti,

Vejská a raduje zlostník se z naší žalosti.

O ukrutnícy vy! došli ste vzteklé radosti,

Míru naplnili ste zlosti, stalo vám se za dosti.

Ano neřest hroznou ste ztropili; neb nevinného

Jste zabili dobrodince lidu, jak beránka tichého.“

Lazar slyše ten hluk, pravil hned: Slota faryzejská

Z Ježíše se raduje smrti, nám navzdory vejská.

Jděte ženy k Maryi, zarmoucená byť se nelekla,

Hlukli slyší, rcete: hlučí že tak jen rota vzteklá.

Jak jen vešly ženy, Marye jim žaluje smutně,

Jaký povyk dělá Šimon, jak hlučí ukrutně.

„Nech Marye, Salóme praví: nech jen ho pohučet,

Znáš faryzea hrdost a zlost – nech vztekle ho bučet.

Proč jsy zas uplakaná? o netrap pořád mdlé to očičko.

Sáhněte k srdcy ženy – jak zas znovu bouří srdýčko.

O Marye šetř se, bys mohla po Velikonocy

Ježíše zde pohřbit. My zůstanem ti ku pomocy.“

Ty Salóme umíš, Marye dí: znáš potěšiti,

Mou duši pozdvíhlas, tou nadějí chcy se sýliti.

O by již brzy bylo po té smutné Velikonocy,

O dobrá Salóme, zůstaň ty semnou této nocy.

Neb se bojím, že opět sen těžký mé srdce překvapí;

Srdce již den poděsyl, noc teprv y duši utrápí.

Ráda svolí Salóme tomu. „Ráda budu bdíti,

Byť děsyl strašlivý sen, balšán chcy v srdce tvé líti.“

Všechny ženy volejí u ní celé bdíti té nocy,

Žádnáby příhoda zlá ji strašiti neměla mocy,

„Zůstanem všechny s tebou, řkou, tě budem strážiti pilné,

Odhánět budeme sny strašlivé neb y omylné.“

„Dobré ženy! děkuje Marye, vy jen se vyspěte,

Trpěly ste mnoho dnes, sna tuze potřebujete.

Jen Salóme tudy semnou, než usnu, zůstane,

Resa se pak vyspí, mne bedlivá strážiti, vstane.“

Však tenkrat zbytečná byla ta trápícý starost,

Žádný nermoutil sen Marye té nocy ani žalost.

Ráno procýtne teprv, když jasně slunýčko vysvitá,

Snem posylněna jsouc, vzývá Boha, slunce přivítá.

Na Pána vzpomene, do jeskyně svaté pospíchá,

Tam odlehčím srdcy, pokvílím sy v jeskyni, vzdychá.

Však Salóme v patách šetříc jí, hned za ní kráčí,

„Já pokvílím s tebou, praví k ní, neb y mne žalost tlačí.“

„Poď Salóme, vizyž! zdaž jeskyně Pánu příhodná,

Zdaž budu zde Pána plakat? zdaž já budu hodná?

Viz, zde jej položím, zde nohy budu Ježíše líbat,

Zde želet Pána budu, pro něj slze hojné vylívat.

Zde budu s ním, o žel! s mrtvým? rozmlouvat, se těšit,

Sem budu chodívat, když bolest nejvíc bude děsyt.“

A slze již se lejí bledých po lícých žalostně,

S ní Salóme slzý, y její srdce tluče lítostně.

Hned počíná smutně nad jeskyní kvílit hrdlička.

„Slyš Salóme! ta jest věrná má spolu kvílička.

Ty pomahat budeš mně kvíliti smutně Ježíše,

Spolu budem plakati a vzdychati v jeskyni tiše.“

Hned přijdou za nima druhé nábožné Marye,

Neb vidí, trud těžký Marye v svém srdcy že kryje.

Y také jim Marye ukáže, kde Pán bude ležet.

Zde budu já kvílit – vší rozkoše světa se střežet.

Teď zpomene Marye, přenesou že dříve než Pána,

Slušné by mastí bylo pomazat jej zejtra hned zrána.

Dobré ženy! víte, pohřbil v kterém Jozeff ho hrobu?

Ach víte – seděly neb ste tam právě tu dobu,

Tam Salóme dobrá dovedeš mne, po skončeném svátku,

Tam budeme spolu světit umrlého památku.

Vezmeme masti s sebou, pomažeme zraněné tělo,

Prv než je pochován; neb těžce, těžce trpělo.

My ženy všeckny s tebou půjdem, k ní řečí Johanna,

Neb také všeckny y my milovaly srdečně sme Pána.

A Marye všechny objímá s radostí srdečnou,

Že chtí Ježíšovi proukázati službu povděčnou.

Jsouce potěšeny tím, jdou ženy z jeskyně trudné,

Co stalo se později, nevědí o stráži nerudné.

Neb že rada vyžádala stráž k Ježíšovu hrobu,

Přiložila pečeť, neudalby žádný porobu.

To ubohé nevědí ženy, jen tím se těšejí,

Že Pánu službu proukáží, jehož želejí.

Již Marye chystá masti, řkouc: hned na usvitě

Všechny zbudím ženy vás, vyšly bychom časně a skrytě.

Sotva že ráno svitá, Marye volá, z sna budí ženy,

Vstaňte, brzy ať jdem, prokážem službu zboženy.

Vstanou, masti berou, plátna, jdou zkroušeně trudy,

Ač skoro tma, spěchají předc, byť spíš byly tudy.

Žádná slova nemluví, každá v srdcy nese jen hoře,

Neb připadá, k žalosti plné že kráčejí hoře.

Teď rozední se víc – Aurořina plápolá záře,

Děvčatům tak y ženám dennice přičervená tváře.

Větříček jemný věje, občerstvuje děvy upěly.

První mluvit Salóme začne: Což ste oněměly?

Hle jak dnes krásná dennice brunátná vycházý,

Jestli ste tak krásnou viděly v purpurové záři?

Toť nějaký veselý den jeví, toť znamená radost,

Že budem dnes vesely, jasnost tato vší zmoří žalost.

O kterak krása tato odlehčuje srdcy y duši!

Tak je mi libě mílo, zdá se, že zármutek ruší.

Což Marye nevidíš dennicy tuto plápolat krásnou?

Což se nedáš potěšit její tváří růžovou jasnou?

Však Marye víc oči sklopí, nic nechce viděti,

Ani se ohlídne, veliký trud zdá se trpěti.

„Jak, Johanna vece, dnes radostně ptačata skáčí,

A pějí, kokrhá kohout, jak slepice kdáčí!

Y také mé srdce dnes plyne jakousy radostí,

Všechno se dnes raduje, zdá se nás zvát k veselosti.

Což Marye, nejde k tvému to cytedlnému uchu.“

A Marye tenkráte nemá pro trud ani sluchu.

„Slyš, slyš! jak slavíček, Salóme dí, pěje tak mile,

Toť k zármutku není, to radostné známená chvíle.

Jindy tak smutně zpívá, kvílí, až proniká srdce,

Dnes ale tak vesele pěje, hle tak radostně a prudce.“

„To se ti zdá, Marye vece, on žalost vždycky jen pěje,

Vždycky jen do srdce trudnou melancholii leje.“

„Jak květou radostně stromy, Johanna zas praví,

Vždycky slýchám, jarní že květ jest libý a zdravý.

Jak také libě voní! o jak občerstvuje tělo!

Což Marye nevoníš? tvé cytedlné by cýtiti mělo.“

Však Marye nevidí, neslyší, nevoní, necýtí,

Žádala radší by sy u Ježíše blíž hrobu býti.

„Děvčata, rychle bude slunce vycházeti jasný

Dnes, Salóme praví, musý být ten východ překrásný.

Toť podívání bude radostné, obveselí srdce.“

Však Marye spěchá, pojmouc Salómu za ruce.

„Nezdržuj služby milé, Marye dí, čas příliš kvapí,

Ať pomažem Ježíše prvé, než nás kdo překvapí.“

Zahradu již zhlídnou, v které Pán umučený složen,

Umlknou všechny, jak kdyby je kdo bodl nožem.

Až Marye Jakobova dí, ženy zastaví v místě,

„Vrátit se směle můžem, do hrobu nevejdeme jistě.

Žeť sem nezpoměla dřív, jaká nová těžkost se valí,

Kdo nám od hrobových dveří ten kámen odvalí?

Nebť veliký příliš – co my ženy mdlé pořídíme?“

A Marye zarazý se – Jen poď, dí, vždyť uvidíme.

Já sylná dosti – láska ten nejtěžší kámen

Převalí; když nebude jináč, vyvrátíme, zlámem.

Blíž přijdou, kámen odvalený před hrobem leží,

Zhrozejí se všeckny, tím více však Marye běží.

Do hrobu nahlíží, couvne, neb prázdný hrob vidí,

Zhrozejí se y ženy: co stalo se? zde byli lidi!

Šlápěje rosa zradí. „Ach jistě Pána přenesli!

Dí Marye, do jiného hrobu nám navzdory vnesli.“

O ukradli Pána! – do hrobu zas znovu nahlíží,

A mládence v bílém rouchu sedícýho tam zhlíží.

Leknutí zase nové Pána milujícý pro ženy.

Vy nelekejte se nic, promluví k nim, děvy zboženy,

Ježíše Nazaretského zde hledáte nadarmo,

Vstalť jest – není ho tu, předpověděl vám to nedávno.

Jděte a zvěstujte bratřím: Vstalť Pán že zajisté,

Byť do Galilee šli, spatří ho tam známém na místě.

Tím viděním zděšené ženy (hrůza neb všechny obešla)

Pryč utekou; Marye jen se nehnula, jen neodešla.

„Co to, sama k sobě praví: toť mámení, ňáký

Tuť jistě vězý podvod, neb nástroj nějaký.

Zdaž mne chtěl utišit bratr? zdaž přátelé lstiví?

Či pochovat Pána mně nepřáli zlostnícy mstiví?

O ukradli Pána, pláče, ach, Pána přenesli!

O ukradli Pána! mně navzdory Pána zanesli.

Pláče, ohlíží se, naříká a rukama lomí,

Vše probíhá všudy, a jiného hrobu nezvědomí.

Kam ho položili jen? ohlíží se, zas všudy hledá,

Pláče, volá, naříká – ani ohlas odpovědi nedá.“

Plačíc zas u hrobu stojí, zahradníka zhlídne.

Vzallis ty jej Pane? pověz a netrap ženy bídné,

Já ho vezmu, unesu, pochovám v jiné jeskyně tiši.

Promluví on: Marye! – Marye se jmenovat slyší.

Lekne se – couvne, hledí. Toť Pán jest! hned u noh leží.

„O Rabony, ty živ? – hledí. Pán jest! k němu běží.

O Rabony, ty živ? ach, živ jsy! více nezemřeš?

O Rabony, jen rcy, že neumřeš, – mé srdce nesevřeš.“

Dost Marye! Pán dí: trpělas, teď buď potěšena!

Trpělas trud veliký. Nebudeš již více zděšena.

Zdaž sem tobě nepravil: bys také co slyšela zlého,

Třetího dne jistě uzříš mne opět živého.

Zdaž sem nepředpovídal, že musý tak Krystus trpěti,

Třetího dne vstane – čili písma neměla tak zněti?

Teď potěšena již buď! žalost žádná nepotká víc tebe.

Vždy těšit tebe budu a milostí sýliti s nebe.