PÍSEŇ PERIFERIE.

Jdem z výletu domů.

My zachytli malířské,

technické, zvukové dojmy.

Z mozku mého stal se akkumulator,

z Pavlina transformator.

Myšlenky vybíjím,

ona je předvádí,

do duše, srdce.

Kreslíme,

měříme,

zpíváme,

analysujeme.

Rozhovor:

O tom, jak pluje vor,

jambicky zaseknuv vesla

do zad, která jej k Drážďanům nesla.

Utíká cesta domů.

Lanová dráha v kamenném lomu

se s nákladem sune

k říčnímu prámu

spletivem trámů.

Ve skále několik kmitů.

Pak výbuchy dynamitu.

Na nás se směje oheň kovárny.

Kouř přižehnutých kopyt,

výkřik kovadlin.

Dým z chemické továrny,

stoupaje k nebi,

velebí

strojníka,

topiče,

lučebníka.

A větrník si pěje

ve větru doprovodu,

jak ssaje krůpěje,

jak čerpá vodu

do hnědé cihelny.

Dřevěná bouda:

Výčep piva.

Žlutá jíva,

v ní zpívá

kos.

Louka, louka, louka,

pole, pole, pole.

Parník houká.

Proč jsi smutný, topole?

Ó sladké předměstské dění;

mizerné dláždění,

ženy bez pudru, šminku,

Výčep lihovin

čepují žitnou, rum a kmínku.

Z hospody vytéká píseň líná,

hudební automat hraje,

solo má mandolina.

Několik kroků dále.

Teď rozbřeskly se lampy

přístavní rampy.

Několik kroků dále.

Nahlédnem do dílny,

ve žluti svítilny

pracuje natěrač,

a plní ulici vůní barev a laků.

Mám tě tak rád,

periferie,

bez přetvářky,

koketerie.

Jen na předměstí

je pravá žeň

pro kresbu figurální,

krajinářskou.

A básnické je veledílo

a hudební je veledílo

a pastva pro oči:

Kolo dětí,

z úst jejichž letí

prostičký zpěv:

„Modrají se pomněnečky,

zelená se klokočí,

klokočí“...