Píseň pijáka.

Ze všech květů na tom světě

nejmilejší je mi chmel!

Věrně ctím ho v zimě, v létě,

v radostech i smutku zlobě,

a jak dítě přávám sobě,

by i křížek na mém hrobě

šeří svou mi ovíjel...

Jak čarovný to věru květ –

on všecka srdce bratří;

kdož neznali se drahně let,

jsou svými, jak ho spatří!

Rád vítám tě, ó, pivo šumné –

tvůj chlad nám nitro zahřívá,

tvou těchou mizí strasti dumné,

tvým zlatem srdce okřívá.

Ve dnech šedin, ve dnech jar

pijáka ty’s boží dar:

tebou kojí útrob žízeň,

tobě platí jeho přízeň,

chvála, vděk i zdar!

Ze všech květů na tom světě

nejmilejší je mi chmel!

Páži slabé ku odvetě

dá on síly v časné mdlobě,

ruměn lícím ku ozdobě –

který muž by nepřál sobě,

by ho na svém štítu měl?...

Proč otcův našich statný rod

slul mocí v světě celém? –

On nenáviděl kalných vod,

a krev svou tříbil chmelem!

Hoj, dražším jemu nad mok vína

byl v korbelíku chmel a slad,

s ním rázem prchla nuda líná,

když palcát z ruky na zem pad’.

S kalichem jak v pole jít

a své vrahy všade bít

nezdolného meče blesky – –

stejně slavně junák český

uměl také pít!

Ze všech květů na tom světě

nejmilejší je mi chmel!

Mládí sen jak na odletě

kvapem zniká v žalů době,

staří známí tlí už v hrobě –

vzhůru číše! – ťuknem sobě,

kdo v nich tady bratry měl!

Pojď sem, ty bledý hochu můj,

– proč jsi tak mlčenlivý?

Jen chmel si pívat zamiluj –

a poznáš jeho divy!

Ten hořký mok je věru sladčí,

než krásky tvojí usmání,

on v žití sám již k blahu stačí,

a hravě kouzla odhání.

Nejsvůdnějších zraků hled

utone v něm doposled,

na zlou vášeň srdce mdlého

u poháru pěnivého

zapomeneš hned!

Ze všech květů na tom světě

nejmilejší je mi chmel!

Slunci odňav jiskru v létě –

dlouho, dlouho v sklepův kobě

dřímat musil, než-li k tobě

trysknout mohl v dnešní době,

by ti v pozdrav zašuměl...

Je svůdno v teplu krčmy dlet,

když nečas bouří venku:

tak žíti chtěl bych tisíc let,

vždy plnou maje sklenku!

Však žel, že hned se blížím ke dnu,

jak dám ji na rty – což vím proč?

Sklepnice švarná – ještě jednu! –

spěš milý šotku, hbitě skoč!

Neznám kouzel nad tvůj smích,

důlky tváře, zoubků sníh:

kdy mě trápí touha rmutná –

jako med mi pivo chutná

z hezkých ruček tvých!

Ze všech květů na tom světě

nejmilejší je mi chmel!

Věrně ctím ho v zimě, v létě,

v radostech i smutku zlobě,

a jak dítě přávám sobě,

by i křížek na mém hrobě

sítí svou mi ovíjel...

Když pivo sládne, jako dnes –

tu těžko zamknout ústa;

já s každým douškem cítím ples,

a s každým chuť mi vzrůstá!

Mít na stole týž nektar zlatý,

jenž k písni dnes mi srdce vzňal –

ach, bože můj, to mnohý svatý

se sotva kdy byl svatým stal!

Při pivě i v postní čas

byl by zapřel sliby všecky

a jak já tu mluvil světsky – –

při sám ďas!

Ze všech květů na tom světě

nejmilejší je mi chmel!

Až na svého žití metě

ve smrtelné shasnu mdlobě –

vzpomenu i v chladném hrobě

pivo zlaté, že jsem v tobě

nejlepšího druha měl!