PÍSEŇ PÍSNÍ

Ty víš, můj milý, můj budoucí muži,

že bázeň se ke mně nepřidruží

a že mi cizí lež,

statečnou že jsi našel si ženu –

léto mé bude ve tvém jménu,

jdu, kam mne povedeš.

Já vím, můj milý, můj budoucí muži,

že nebude to věnec z růží,

jejž položíš na mou skráň –

trnový – na zlatou korunku ženy –

osudem umělci přitlačený

až okrvaví dlaň.

Ty víš, můj milý, můj budoucí muži,

že každá rána nás ještě víc sdruží,

že vzdor dá dlani dlaň,

já dám ti svůj úsměv, ty dej mi své hoře,

viď, ve dvou se brázda lépe oře

a nelze být pošlapán.

Já vím, můj milý, můj synečku ryzí,

že domovu srdce se neodcizí,

jej na horách budem vždy mít –

svou píseň písní tam vyzpíváme,

po zbojnicku si zajásáme

a pak se půjdem bít...

A jak onoho chlapce v báji

nás raněné ještě zavolají,

krev stěží zdrží dlaň –

bezdeše vyběhnem vzhůru, chorý

zrak políbí ještě naposled hory –

pak, smrti, tvá vůle se staň – !