PÍSEŇ PÍSNÍ

Chci novou ti zapěti píseň!

Taková nezněla z úst sfingy,

když zlatorudé šípy při východu slunce

se dotkly ňader jejích v poušti thébské;

takovou nepěli duchové eblisa,

taková nezněla z archy Jehovy,

když v hlaholu zlatolesklých tub

hosana! volal Izrael.

Ni v průvodu menád prostovlasých,

když tygry tažen, zářící, blažený,

šťastnou ještě zemí táh Dionýsos;

takovým nezaplál ohněm

v zdích kláštera nyjící

mnich se zvadlým srdcem,

jenž po matném paprsku své víry

s vzdechy a modlitbou k prahu nebe dospěl,

kam letem triumfálným

ve staré báji helénské

Ganyméd orlem!

Ó, slyš moji píseň!

Taková nezněla z úst dívek a chlapců,

jenž točíce nad hlavou ohnivé pochodně

tančili divoce u dveří harému,

kde na cedrovém loži

tulil se Šalamoun k hnědé Sulamitě,

jako se kloní

ku spící zemi ve závojích noci

stříbrný měsíc!

Jak vyslovit své štěstí!

Mluvil bych větry, zářil bych hvězdami,

jásal bych bouří, volal bych propastmi:

Ó blaho, ó štěstí!

Mně zjevilo se velké mystérium,

já rozluštil jsem děsnou hádanku sfingy,

jež sluje žena!

Teď na tvém srdci když tvoje kadeře

mne oblily jak proudy nové potopy,

jak stíny opony, za níž se míhá

tvé čelo – stříbrná lampa!

Teď chci mluvit o štěstí!

Tys dala mi píti pohár svých retů,

a já jsem vychýlil

ohnivé to víno, až vlny tvé lásky

se vzpjaly nade mnou v zapomnění sladkém,

a jen tvá ňadra bílá kmitala tvým vlasem

jak černými jezera víry

dva květy leknínu.

Tvá hlava – oltář mé lásky,

tvé srdce – ráj mého blaha,

z něho čtyři tekou řeky:

síly a nadšení, lásky a radosti;

nad nimi stojí duch můj,

v nich zhlíží se,

meč ohnivý poesie v ruce

a nad čelem diadém lásky...

Pojď, má milenko!

Já zahalím tě v oblak zlatý

své slávy;

kol tebe rozvlní se vonné pižmo

mých písní;

a hlavu tvou přikryju purpurovým křídlem

své vášně!

Tak nedostupni světu,

blaženi, šťastni,

snít budem věčně!

Pod námi plazit se budou

v svém malicherném vzteku

vše zloby života,

tu zmije zoufalství, sirény naděje;

já rozptýlím je dechem své písně,

šlehat je budu bičem svého vtipu,

a rmutný kal sobectví

nesmí dostoupit k nám, ni potřísnit

růžový nehtík bíle tvé nožky...

Tys má! – Zda můžeš pojmouti

blaho té chvíle,

já zírám v kalichy květů,

tvé oko vidím ve třpytu hvězdném,

jenž zbloudil nad naše lože,

by kolem hlav nám utkal

korunu štěstí!

Má duše blažená skanula

v moře věčné lásky

jak jasná zářící slza,

již prolil nad pádem satana

bolesti anděl eloa.

Ba zdá se mi, že nahlížím

v tajemství světa,

že vlna tvůrčích radostí

se valí mým srdcem,

proudí mou krví,

mluví mou písní! –

Chci novou ti zapěti píseň,

však myšlenky její sají mi ze rtů

tvá ústa,

a rytmus její přerušen divým tlukem

tvého srdce,

a vlny rýmu rozstříkly se v stříbrnou pěnu

o tvoje ňadra...