PÍSEŇ PÍSNIČKÁŘŮ.

Je přece ještě jedno nebe

a my jsme na něm domovem,

s něj písničkami – hvězdičkami

my oblažujem svoji zem.

Je naše nebe čarokrásné,

a písní – hvězd v něm na tisíc.

Z nás někdo snad jen jednu rozžal,

ten málo jen a jiný víc.

Má naše nebe mléčnou dráhu,

jež sled svůj nese za obzor,

i tmavá místa, která brázdí

jen čas od času meteor.

My hvězdy svoje rozhazujem

bez úmyslu i účele.

Ta v zenit svoje zlato zatkla,

ta obzor krášlí nesměle.

A naše nebe hvězdy pouští

kams do neznáma, do temnot:

tu v moře jeho záře padla,

tu na hlať černou horských vod.

Je prostou slastí písničkářů,

když v temnu země svitlo cos:

to hvězda v tůňce utonula

a to byl také její los.

Jsou tůňky zrakem hledajícím

těch, již o našem nebi ví,

a dáme-li jim novou hvězdu,

jich prostý zrak ji objeví.

My dobře víme, své zda znají,

to zradí odlesk na tváři.

Ó, nechť těm drahým našim dětem

vstříc celé nebe zazáří!