PÍSEŇ PODZIMNÍ NOCI.

Plá bílý měsíc jako stříbro roztavené

a na polích se leskne chladný jeho příval,

šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene

a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval.

To chvíle samoty, pryč od lidí a ztracen

jdu v polích sám a sám... A nikdo nejde se mnou.

Sen touhy ukryté, nejčistším pelem zlacen,

teď může vyklíčit a vzhořet září jemnou.

Neb za dne, kdy jen rozum chladně zahovoří,

má každá věc tak přízvuk ironický...

však nyní za noci... viz, modrá světla hoří

a vše je zladěno, tvůj celý osud lidský

má nyní půvab svůj. Rys ostrý jevů mizí

a hrany nečnějí. Znáš heslo zaklínací,

jímž spící vzbudíš svět svých přeludů a visí,

jímž srdci zahořklému prudký tep se vrací

a vše zní spodním tónem, smírným, roztouženým

a měkce hladícím...? Ó vidiny a stíny,

dnem ubité a světlem slunce rozzářeným,

jak vítá pohled váš, teď pravdivý a jiný!

Je mrazno na cestách a bílé svítí jíní

na doušce mateří. Však větru tichý závan

je vlídně přátelský. To tvoje chvíle nyní,

jdeš... šumem vody jasným zvolna uhýčkáván...

A ne už sám... Tvá vidina jak z mlhy stkaná

tak blízko u tebe... jak nikdy ještě dosud...

A duši pronikne jak sladký pozdrav z rána,

vidina, touha, sen... a život tvůj i osud...

Ne, stínem nejsi... drahá... vidím tě a cítím

a silou vůle své tvůj přelud v tělo změním!

Já vím, ty u mne jsi, já v náručí tě chytím,

tvé srdce uslyším bít rozvířeným chvěním.

Tvůj zrak mi mluví teď ve vznětu rozechvělém,

má ruka potichu, vím, na tvém leží vlase,

žeh těla tvého mým i prudce šlehne tělem

a vlna jediná teď v žilách rozlévá se...

Je strašná vlna ta... V ní dlouhých odříkání

je popel nasypán... Hle, tíží kles’ až ke dnu

a zmizel nadobro už... A co nyní brání,

ať těla nesplynou nám v mocnou vlnu jednu,

rudou a nádhernou, z níž požár jisker tryskne

jak vodopádu tříšť... a není dne ni zoře...

...vše mizí... a jen jasně tvoje tělo blýskne...

bez mezí, bez mezí je nekonečné moře...

...Ó snění znaveného mozku! Noc mi zpívá

svůj nápěv sentimentální. Jen vztáhni dlaně

a mlhu zachytíš, jak nad stezkami splývá

a na křoví se věší, bědně, roztrhaně – –

...Plá bílý měsíc jako stříbro roztavené

a na polích se leskne chladný jeho příval,

šum vody teskně hrá, mdle obloha se klene

a celý svět jak v mlhu jedinou by splýval.