PÍSEŇ PODZIMNÍ.

Já s pláčem v očích svých – sen strašný zdál se mi

o samých mrtvolách, já bloudil mezi nimi –

jsem ráno vzbudil se: jak teskný pozdrav zimy

mha bílá snášela se kolem po zemi.

List suchý na okno mi pad' jak smutný vzkaz

kohosi drahého, kdo umírá a hyne

a smutně odchází v neznámé světy jiné,

zkad jednou nevrátí se také nikdo z nás.

A prvně v životě jsem cítil tíhu let,

mé zbylé naděje jak byl by někdo zlomil,

v životě poprvé jsem teď si uvědomil,

na zimu života že nutno pomýšlet.

Jak venku na pole a v lesy, na nivy

se mlha snášela jak smrti závoj bílý,

tak zvolna v duši mou v té zasmušilé chvíli

pad' smutek života v můj podzim tesklivý.

A jak na dávný sen, jenž hyne v paměti,

já sobě vzpomínal na uplynulý čas ten,

i já kdy mlád jsem byl a také chvíli šťasten,

když s láskou naděje nám život posvětí.

To dávno, dávno už... Co kouzla bylo v tom,

to všecko ztrhal mi a odvál vichr dravý

a jsem, jak haluzí když jeseň listí zbaví,

ve smutku ztrnulý a opadalý strom.

To dávno, dávno už, kdy pyšně v mládí rost',

podjaří minulo i jaro s květy všemi

a v léta úpalu pak bouře za bouřemi

se nesly nade mnou – dnes vše je minulost.

A z dálky zavanul poprvé ostrý chlad,

a znova bouře zlé květ za květem mi rvaly –

a bylo k zoufání a byly mnohé žaly

i mnohé bolesti – a jiné přijdou snad.

A podzim nastane, dnes vešel v duši mou,

v mé sny se rozvěsil jak mlha, kterou tká si

ze snů všech ztrhaných, dnes pozbavených krásy,

jež druhdy zářící mi kmitla žití tmou.

A zima nastane a přijde ostrý mráz,

sníh těžce napadlý zavane jméno chudé

a jméno zapadlé jen prázdným zvukem bude –

Ó, kdo si vzpomene, co žilo jednou v nás?

...Ať bylo tak či tak, dost na tom, byl jsem mlád

a byl jsem básníkem – netřeba čeho želet:

dost na tom, z duše mé když v časů bouřný přelet

jediná z písní mých zůstane jedenkrát.