PÍSEŇ POHŘBŮ A ŽIVOTŮ.

Hřmí děla, v slunci stkví se meče,

krev z rozedraných cárů teče...

Na rozkaz musit slepě jít,

na rozkaz smrt kol musit sít,

sít, sít... A matku nechat mříti,

strachem a hrůzou návsí výti...

Řítit se v divém, prudkém cvalu

na hlavně, čnící z černých valů,

a vědět, ti, kdož stáda vedou,

nám rubáš s chladnou myslí předou,

že za nás, postřílené pěšce,

své obohatí říšské měšce...

A vědět, nad nás, mrtvé šiky

že doba zdvihne násilníky...

Pár milců a pár dobrodruhů,

pár milostnic a podlých sluhů

lup rozkramaří nabytý...

Nuž: proto ležíš zabitý?...

Nuž, proto. Kde je protest světla?

Kdos řekne: Luza. Nerozkvětla...

Svědomí, vstaneš pod děsem?

My mrtví, zemí otřesem...

Vzburcujem' živé, katům svým,

co dlužni jsou, vzít násilím...