PÍSEŇ POMÍJEJICNOSTI.

Za sto let někdy, rozpadlý už v prach

pod uschlou travou, v podzim šelestivou,

spát budu kdes, nad sebou země sáh,

dech zimy s jarem vystřídá se nivou.

Ti mrtvi budou, jimž jsem ublížil,

ti mrtvi budou, kdož mi ublížili!

Prach bude z těch, jež věk náš ponížil,

prach bude z těch, jež my jsme povýšili!

Prach ze všeho a ze všech zbude jen,

prach bude z rakví dávno shnilých stěn,

prach bude z mozku – zmizí vše a shnije.

Čím jména zvuk? Čím slávy mělké zvuk?

Vroucího srdce neztišený tluk –

vše bude pouze – stará historie!